MUDr. Milan NAGY knihy :)  books

Jak sem prichycil teroristú na Miklhúfjě.

                  Obobdaleký súsed má súsedku, kerá prodala činžák v Prešpurku, rozvédla sa a odstěhovala do kúpeného baráku na našu dzedinku po Mirečkovi (o něm jě napísaná iná povídka). Paňi tam žije sama, lebo jěden syn žijě v Čechách a druhý na Cypri. Sem tam ju dojde nevščívit iba jej staručký tatko. No a s barákem po Mirečkovi kúpila aj nekonečný bordel šeckého harampáďá a klumperaju, kerý mojého obsúseda pochopitelně značne sere. Evidentňí líheň myší a potkanú jatrí jěho precitlivjěnú dušičku, tak téš výhled na torzo z cigánskéj osady neprispívá k jeho dústojňí starobjě.

                V rodzině tejto paňi sa uďíli mně celkom neznámé majetkové prerozdzeleňá, v dúsledku kerých asi ukrácený syn z Čech sa urazil a mamku prestal nafščevovat, zato syn z Cypru, kerému má tento baráček prischnút, zrázu dokvitel. I jal sa robit porádky. Kedže v dzedzině sem vlastňíkem malého traktora, kerý by sa pri takých upratováňách velice hodzil, múj obobsúsed mňa spolu s jěho novým súsedem Čárlým (tak sa volá ten chalan z gréckej časci Cypru) došli požádat o pomoc. Stalo sa. Odpad sme roztrídzili a pomály zlikvidovali šeckýma možnýma  spúsobama v počestnosci bes oznámeňá štátňím úradom. Ostala iba kopa železného šrotu, kerá čekala na špecializovanú ťaškú cigánskú partu z Dunahely Szerda, kerá k nám pravidelně z juhu zavítává. V hromadze sa nachádzala aj stará kockatá elektrická trúba s čas socializmu (taká jak vjěčší mikrovlnka) s takým skleněným prúzorem na predňích otevíracích dverkách, aby gazďinky vidzeli, kedy im maso prihárá. Dávno sem na ňu zapomněl. No a co sa teda stauo?

                Mněli sme akorát zabíjačku a to je vždycky zmatek a frmol. Na druhý deň sme sa jali urobit kompletňí ordnunk. Sem uš dúchodca a mám ešče o deset rokú starší čiperňí setru, kerá jě od malička zaťažená extrémně vyvinutým zmyslem pro porádek, co sa mi pochopitelně f tej chvíli velice hodzilo. Iďa autem k inkriminovanému místu upratováňá na našem humně, vidzíme  nedaleko našej brány jakúsi podezrivú bílú kocku, z keréj sa dýmilo a na ňí byl postavený taký vjěčší sprej. A vedla teho položený černý ruksak. Sestru, asi pod fplyvem súčasňí svjětovej nebezpečtnostňí situácijě, chyciua panika, že f každej chvíli nastražená bomba teroristama, kerí uš asi objěvili Záhorí a Miklhúf,  uš uš vybuchne, od ňí naše auto a nás nadobro skántrí. Nečudo, má uš k Bohu blísko, tak o to víc sa í tam nesce. Ňic, zdrhli sme na našu farmičku a začali prehutovat, že co, kdo a proč, no ňic nás nenapadlo. Volat  tých, co nám pomáhajú a chráňá nás, sme vzhledem na možnú časovanosť bomby a čas dojezdu našich spasitelú z okresňího mjěsta zamítli, poneváč sa nám to vidzelo márné. Tak sem sa jak nezňičitelný hrďina z amerického filmu rozhodel, že na místo potenciálňího atentátu sa vrácím a teroristú uvidzím alebo neuvidzím. A f tem vidzím, jak z místa činu zdrhajú do blískeho borovicového lesíka dvá zasráňi těsně f predpubertálňím vjěku, berúc si ten ruksak jak predmět doličňí, korpus delikti. Hromovým huasem sem na ňich zrúkel ze šeckýma možnýma vyhrážkama udáňá policajtom, apelujíc na ich dozrávající chuapskosc a statečňí mužské pokonáňí sa, lebo moja, aj ket starecká, intelektuálňí prevaha nat týmato děckama, byla predca len znatelňí. Na to pomály pjěkně a uš s plačem sa ke mně vrácili. Šak výbuch mohel ďeckám ublížit, mladý les sa mohel zapálit od suchéj trávy, a nevím co ešče.

                A tak fňukajících bojovňíkú záhoráckého „Talibánu“ sem zbabjělo odevzdal roďičom a starým roďičom, nedodržajíc ten príslub chlapského pokonáňá sa. Ňic to, pokát vím, tak chuapské pokonáňí sa sa preca len konalo, no za zavrítýma dverama ... A tak, neé zrovinka dústojně, skončili muaďí teprvá začíňající, a uš aj zhasuí, teroristé na Záhorí. Aj, ba huavně, mojím pričiněňím.