MUDr. Milan NAGY knihy :) books
 | ||
|
H a f a ň i Vúbec prvňího psa, na kerého možu podla fotek spomnět, tak to byla naša Bobinka eště v časoch, ket sem nebyl na svjětě. Z vyprávjaňá mojěj mamy vím, že byla fantasticky poslušná a prítulná. Na neštěsťí si ju zebral psí panbíček, uhynula na psinku. V pamjaťi však zostala spomínka, ket ráno po nějakém silnějším mulačáku domácího pána s kamarádama našla moja mama v kuchyňi na zemi sedět pána lekárňíka M. a oproťi němu seděla naša Bobinka. V ruce držal klobásu, odkúsel si, potom dal odhrýst psovi a tak furt dokola. Pritem vraj spíval pjěsňičku: „Psíčku múj, nežaluj...“ O čem to celé bylo netuším, skúr ale o opici jak o psíčkovi. BOJEK Stalo sa téš, že aj já sem ublížil svojemu zvíraťu, konkrétně psíkovi pouličně čistokrevňímu foxteriérovi Bojěkovi. Nevím, gdo mu dal také bojazlivé méno, ket to byl vychýrený bitkár a trhač, hlavňe navrstvených sukňí okoloidúcích cigánek alebo Drmolovej rádiofky (čítaj dálej). To prvé asi proto, že tento hafan byl púvodem tulák, kerého cigáňi odháňali drastickým spúsobem za pomoci metaných do něho kameňú a ťihel. Po jednej náfštěvjě pacienta ho múj otec donésel dom a domestifikoval. Pochopitelně částečně, lebo gény slobody a džungle v něm zostali aj tak. Proto stávalo sa mi bjěžně, že ket okolo nás išla cigánka v tých narasených vícvrstvových sukňách, išel od zúrivosti a jedu zešílet a byl velký problém ho udržat na obojku a umjěrkovat. Jeden krát sa to nepodarilo a na ten világoš, co sem schytal, mňa na zadku svrbí dodnes deň. No a Drmolova rádiofka po vícerých Bojekových zásahoch a reparáciách ihlú a ňiťú mojú mamú vypadala jak zvrásněná a dopráskaná jílová púda po dvojmjěsíčňím suchu alebo jak ríká Winetú, jak vráskavá bezzubá tvár starej skwaf. Tehoto milého psíka sem zraďil a egoisticky sem zlyhal, bylo to Bohužel tak. Moja krsná mama, otcova mladší sestra tetuška Marka sa po vydaji za stolárského tovariša Eugena Holbeina (ináč potomka teho slávneho maléra na cisárskem dvori anglického cisára Henricha VIII., kerý sa vyučil u mojěho starečka, z Holíča odstěhovala do Hodonína. Mněl sem ju rád a tak sem tam sem ju jak pubertálňí chlapec zašel vlakem nafčívit. Jízda rozhrkanú vŕzgajúcí a škrípajúcí obstarožňí lokálkú s vozňama s drevjěnýma lavicama byla vždycky zážitek. Ten krát sem sa u ňich jaksi zdržal, ujěl mňa aj spátečňí vlak a tak sem sa vybral tých 5-6 kilometrú pjěšky. Tetuška, sice čistá Záhoráčka, si zebrala Moraváka a to sa snát projevilo aš f prílišnej hospodárnosti ich famílijě a tak sem šlapal naspátek o hladě. Pro mojěho psa mi ale tetuška dala trošku hodně voňajúcí špekáček, safalátku s takým, šak víte, fuj, slizkejším mazlavejším povrchem utopenca. Pamatám si, že sem statečně bojoval zhruba až do míst porevolučňí něžnej, ale aj ze Slovenského štátu, colňice a mýtňice. Tam zvíťazil hlad nad láskú ke psovi a safalátka zmizla v bruchu. Bojěk sa o tem nedozvjěděl a mňa nepostihlo ChválaBohu žádné diarhoe. Mezi chlapama aj chlapcama téš vždycky bývajú nějaké rivality, nějaké nevraživosti. Já sem na ZŠ-ke nemjěl rád spolužáka Ruda Vajdu, dneska uš aňi nevím proč. Pamatám si len, že jeho tata polovňík si zbudoval nádherného polovňíckeho psa, takého s týma velkýma visacíma ušama, s takýma istýma, jak f tej pohádce mněl létajúci pes strýko Fedor. Ty uši byli pýcha psa aj starého Vajdu. Nevím, co to mladého Vajdu napadlo, ket sa prochádzal s túto psí nádherú okolo nás, poštval mírumilovňího polovňíckeho psa s celkom inýma vyšlachtěnýma génama neš trhat svojich súkmeňofcú, proti mojemu Bojkovi. Ostrílaný bitkár a bojovňík nezaváhal aňi sekundu a po krátkem boji, neš sme ich stihli od sebja odtrhnút, nádherňí uši nádherňího írského stavača vypadali jak pantle na maškarňím plesi alebo jak rozkmásaná sukňa tej cigánky. Uš nevím, či mňa dodnes riť víc pálí za tú cigánku alebo za nafranforcované psí uši alebo kvúli hemoroidom... Tento múj vjěrný psík mňa každý deň odprovádzal do školy a tak isto po školy na mňa pred budovú spolehlivo čekal. Chudák jeden, trpjěl padúcnicú, tak o to víc sem ho mjěl rád.
Vidím, že tu sa uš moja mama polepšila a kúpila mi konečně tú pionírskú košelu. (Kukňite na ty hodinky Primky na ruke a mokasíny na nohách!) ZORKA A propos, Ruda Vajdu sem nemusel, zato jeho sesterňicu Zorku velice jo. A to uš f prvňí tríde ZŠ! Totiž, někeré děfčata bývajú f temto vjěku silnější a vyspjělejší jak chlapci, Na Zorku to platilo dvojnásob. Moji rodičé sa rozhodli urobit ze mňa virtuóza harmonikára a tak tú ťaškú vjěc f kufri sem mosel na hoďiny vláčit. No a moja Zorinka mi vždycky pomohla, za co ju milujem až do dněšňích časú. Bohužel v tretí trídě sa odstěhovali kamsi na Maďare k Novým Zámkom a odftedy sem ju nevidel. Spomínka na ňu bjěhem rokú opjěkněla, skrásněla a ket sem tam pot fplyvem C2H5OH harmoniku chytím do rúk, ces hmlu preďírajících sa slziček vidím ju pred očama jak smičí moju harmoniku a já jak Arab cupitám za ňú (fčilkaj né pred ňú, lebo ket vznikel Korán, nášlapné míny eště neexistovali). Na jějí počest sem svoju nádhernú mohutnú fenku stredoázijského ofčárskeho psa, kerú téš platonicky miluju, pomenoval Zora. F tejto chvíli sem ju zavédel na vohlady k našemu dvorňímu veterinárovi Ivanovi, kerý má psího žeňicha Sašu, do Šašťina, tak vjěrím, že naša rodina sa coskoro rozšírí a s Ivanem M. budu v rodině.
Zorka (milovaná spolužáčka, né pes) stojí po pravici pána boha, teda súdrušky učitelky Bahurinskej. Tá nás učila v prvej trídě. Na konci školského roku sme išli na salaš do Skalických hor na výlet. Prikázala nám donést si jeden krajíc suchého chleba, nevjeděli sme proč. Moja mama si ze zápisú v poznámkovém zošitě príliš ťažkú hlavu nedělala, dala mi na výlet aj proti mojim protestom suchý rožek. Ukázalo sa, že chleba nám poslúžil jak podložka na dosť hrubý plátek čerstvého ovčího syra darovaného od originál baču. Pochopitelně krehký syr na gulatém rohlíku moc dobre nedržal, prelomil sa a spadel mi pri jěděňí do trávy na zem. To súdrušku tak rozzúrilo, že mi strelila pred všeckýma spagruky takú jednu echtovňá facku aš mi v ušách zazvonilo. Je to zvláštňí, dlúhy čas sem toto poňížeňí, za keré sem nenésel jak malý školáček žádnú vinu, nevjědel ve svojej dušičke strávit. Život mi pomaly odezňívá, postretla mňa v něm, jak každého z nás, fúra arogancie, absurdity, nelogičnosti, keré obrúsili hrany pýchy a ega a proto uš mňa tá nešťastná vtedajší ignorancia mojej mamy ňijak neruší. No ale ftedy sem to prehryznút nedokázal. V neskorším ročníku, tuším v šéstej trídě nám byl trídňí učitel manžel tejto dámy. Na oknách v trídě pjěstoval svoju pýchu, zvláštňí kvjětiny, nevím im názef, kerým z velkej cibuli v kvjětináči vyrostel zrázu hrubý stvol a na něm nádherný bílý kvjět. Tých kvjětin na parapetách oken bylo aj ze deset. A ftedy skrsla myšlenka sladkej pomsty za tú „syrovú“ facku. Šlohel sem otcovi injekčňí stríkačku s ihlú a po školi do jaždej jednej cibule sem vstrekel nemalú dáfku modrej tinty, atramentu. Na druhý deň ráno všecky bjělostné pupeně zmněňili jak keby zázrakem barvu z nepoškvrněnej bílej na krásnú farárskú fialovú. Starozákonňí pomsta byla sice dokonaná, no její dúsledky sem si zapamatal na celý život, protože súdruh učitel pro múj nekresťanský čin f kresťanských barvách nemjěl ňijaké pochopeňí. V literatúri sa to volá, že Pyrhove víťastvo. TINKA
Královná mezi psama byla naša sučka Tinka (na obrásku vlevo dole), dlhosrstý stredný jazvečík. Taký psík ťa postretne enem rás za života alebo aj vúbec. Dostali sme ju osemmjěsíčňí, ket deťi manželkynej kolegyně Táňi sa o ňu uš prestávali starat. U ňich sa volala Timy. Celkom naša, moja, sa stala po príhodě, kedy nastal absolútňí súzvuk ludských a psích duší. Pichla si tŕň do predí nohy nad labku. Tento tŕň vyvolal v těli zápal, hňisavé rany, lebo pot kožú putoval kade tade. Veterinár do ňí nacpal fúru antibiotík, skúšal šmátrat pot kožú, no tŕň nenašel. Chuděra malá, celá zúbožená ležala na lavičke, zakrytá dekama, pot kerýma sa jednostaj trásla. Od lútosťi sem ju hladil, ket zrázu zacíťím na srsti malú špičku, Poďívám lepší a to ten tŕň. Pinzetú sem ho zachyťil a opatrně celý ces kožu vytáhel. F tú sekundu sa psíkovi ulevilo a naša fenka okamžitě obživla. A od tej chvíle sme sa všetci v rodině s ňú oddaně milovali až za hrob. Žila s nama v Braťislavjě. Večer sme ju chodili pochopitelne venčit jak všeci mjěskí psíčkári. Na Trávňíkoch, kde sme bývali, bylo chvála Bohu zeleňe, kríkú, stromú dosť. Blísko bylo navíc menší štrkové jazero zvané Rohlík. Tak naše psiska sa tam mohli vyblázňit do sýtosťi. Jeden rás čujeme taký jějí frenetický štěkot. Dobjěhli sme blíš a vidíme, že blafká o dušu na jakési čudo. Bylo to tmavé, hýbalo sa to chaoticky hore dole a vpredu to mjělo cosi kónusové bílé. Byla tma, tak nám chvílu trvalo rozeznat o co ide. Ježko, kerý tak schuti šmakoval jogurt ze zahoděného kelímku, aš si naň napichel rypáček a nevjěděl sa tej príťaže zbavit. Pomohli sme mu my, stočil sa do obranej pozícijě a Tinka pochopila, že zábavjě jě konec. Žila s nama aj na chalupjě. Na cestu z BA prakticky každý víkend si v našej škodofke vyskočila na plochu pot zadňí sklo, vypadala tam jak ten plyšák s tú kývací hlavú a cestu znášala v pohodě. Neuvjěríte, správaňí teho auta vždycky po tej istej cestě mjěla zmapované a zapamatované tak, že furt na tem isté místě (tak 2-3 kiláky pred cílem) spozorněla a svojima radostnýma prejavama nám dávala na známosť jak sa těší a jak sa uš neví dočkat konečňí staňice. Sprúvodný jaf jějího děďinského života bylo spolužití prakticky se všeckýma psama v děďině. Nevím, či si to vymýšlám, ríká sa, že každá ves, iný pes, u nás na Miklhúfjě platilo, že každý pes, iná blecha. Skraja prázdňin, keré sme tam prakticky trávívali celé, sme u Tinky napočítali asi tri – štyri druhy blech. Protiblechový šampón sme akorát nemjěli po ruce, zato sprej Biolit proti komárom ano. Tak mňa napadla geniálňí myšlenka, Tinku sem aš po krk strčil do igelitového vreca, nafúkal do něho Biolitu, kolko vešlo a vrece u krku zavázal. V náději, že tento chemický útok žádná blecha nemože prežit. Mýlil sem sa, asi po štvrťhodinke, ket sme Tinku z vreca ven vytáhli, a začali sa jí prehŕňat srsťú, žili blechy všecky, akorát ich pohyb po koži sa tým omámeňím podstatně spomalil. Nedalo sa svíťit, aj tak sem mosel do Prešporku zehnat ten šampón proti psím blechám. Jak vysokoškolák sem si zbudoval novú motorku ČZ 175. Ot samého začátku ale s ňú byly problémy s elektrikú, furt blblo dobíjaňí hlavně večer pri dlúhých svjětlách a aňi značkový servis v Hodoňíně to nevjěděl ňijak nastavit a opravit. Aj s tú výrobňí chybú mňa vozila dlúhé roky. Ket víceméněj skončila, odhlásili a odstavili sme ju na chalupu, kde s radosťú po poli na ňí jézďili moji chalaňi (jasné, že bes papírú). Rás sa vráťil s takej jízdy stredný syn Karol a s nadšeňím sa mňa pýtá: „Tato, víš kolko Tinka vytáhne?“ Nechápavo sem nerozumjěl. „ No, kolko vytáhne? Neuvjěríš, aš 36!“ Totiš, Tinka utekala za ňím po polňí cestě, Karčo postupně motorce pridával plyn aš nakonec na tachometri zmjěral její maximálňí rýchlosť, kerú eště sťíhala, teda 36 km/h.
Moja pýcha napravo aj nalevo FORKI Vždycky sem túžil mjět vlčáka, teda německého ofčáka. Nakonec sa to podarilo pitoreskňím spúsobem. V stredňím vjěku sem chodil jězďit na bicáku po obidvoch hrázách v Bratislavjě pri Dunaji proto, že to byl zdravý šport, byla to akurát veliká móda, ale hlavně po hrázi najvícej na petržalskej straně sa promenádovali na kolečkových bruslách nádherňí baby ve vypasovaných overalkoch, v bikinkách, v mokrých spotěných tričkách a šortkách, no radosť pohledět , šak zemský ráj to na pohled. Téš prevalující sa zadeček na sedánke bicykla idúcího pre vama alebo rozvlněné periodickým pohybem poprsí nad číslo štyri nutně vyvolávalo mnohé hríšné predstavy. Toto pochopili šikovňí mafiánskí podňikatelé, kerý si skraja trase postavjali mnohé stánky s občerstveňím a poseděňím, takže aj lehce unavený športovec si mohel pást oči na temto velkolepém defilé. Pochopitelně aj já. Stávalo sa né nečasto, že pri pití kofolky si šarmantně kočky prekládali nošky alebo sa aj zapomjěli a poodhalili zvodné línijě járečka... (Neuvjěríte, rás sem tam zavédel náfštěvu z Turecka, mladého chalana, kerý sa sporo oblečených športovkýň nešťíťil, jak mu káže Korán, právjě naopak. Ty na svjětě druhé alebo tretí najkrajší ženy, v Blavjě hlavně študentky s celého Slovenska, spúsobili, že večer, stúj co jemu stúj, nafšťívil ten vychýrený dúm.) Presila virtuálňí ponuky ale unaví. Tak sa idem občerstvit tú nějakú alkonealko kombinácijú a vidím okolo bufetu bjěhat nádherňího mladého vlčáčka. Zavolám vedúcího, že či ho neprodá? Aňi náhodú, ukázal mi jeho tatu, statného samca, kerý si bjěžne aj v zímjě zbjěhel zaplávat do nedalekého Dunaja, a aj pjěknú mamu z vedlajšího bufetu. Tvrdil, že je to tatúf syn, lebo v papuli má presně takú istú kresbu jak jeho otec a že si ho proto nechá. Do tehoto žíhaného páleného štěňaťa sem sa sfleku zalúbil.
To moje somrováňí sa v bufete opakovalo mnoho krát skoro pri každém bicyklováňí, vypil sem tam vodky statečně, aš nakonec majitel povolil a ríká: „OK, prodám ťi teho psa, ale mosíš ho pomenovat Pišta!“ „Jak Pišta, já su Pišta a ket manželka zavelí: Pišta, lehňi!, tak kerý potem z nás?“. Nepovolil, povolil sem já a pri temto závazňím slubjě se sankcijú protokolárňího odebráťá psa sa obchod uskutečňil . No a ket sa mňa veterinár po vstupňí prohlídce pýtal, jaké je méno psa, napadla mňa spásonosná myšlenka. Po anglicky je vidlička: „the fork“, teda Vidlár by mohel byt kludně Forki. Ríkám dochtorovi: „On má krsňí méno aj prézvisko, Pišta Fork.“ A bylo to černé na bílém, f preukazi zapísané, opečátkované. A ket sem tento dúkaz ukazoval uš mojěmu „kamarádovi“ mafiánovi, velice schuťi sa zasmíl a tuším na jěho účet sme vypili další flašu vodky. A Pištu Forka sme volali nafurt Forki.
Forki Abych sa vyhel Forkiho rodisku, kde mi hrozila neúročná konzumácia lacnej vodky, choďíval sem s ňím radši na procházky do polňích cest od Rovinky k Dunaju. To byly také polňí cesty kolmo na hlavňí cestu z BA do Dunaj Serdy v dlúžke tak ze pjět kilometrú. Já sem s ňím chodil tak ces dvjě hoďinky, teda skoro aš po Dunaj a naspátek. Nemám pamjěť na ména, zato na ksichty ano. Netušil sem, že „pjěkné“ výzývavo oděté děfčata s výpadofky sem na rychlofky zajížďajú se svojima klientama. Ten deň bylo aj podvečer eště rádné horko. Všimel sem si, že za čas mojej vycházky tá istá slečna absolvovala tri jízdy na moju polňí cestu, ale vždycky s iným amantem a inačím auťákem. Ostatňí štvrtý nebyl v zaparkovaném autě na kraji cesty s otevrítýma oknama kvúli temu horku vúbec vidět. Zvjědavý Fork, kerý uš na konci vycházky všecko co bylo treba oňuchal a co bylo potrebné ošťal (si označkoval), tak s velikú zvjědavosťú skočil predňíma labama do okna, vrazil papulu doňútra, fuňal, f tém horku slintal s vyplazeným jazykem, že co by tam tak asi mohlo byt. Pochopitelně okamžitě sem sa rozbjěhel za ňim, chtíc ho s teho okna strhnút, no a ftedy sa mi naskytel naturálňí výjav , jaký by nějaký umjělecmalér honosně pomenoval jak svúj obras ,napr.: „Žena s fajkú“. No a odftedy sem túto vycházkovú cestu súkromně já pomenoval, že: „Fucking street“. Do čerta aj s pokušeňím, vyhel sem sa sice chlastu, ale další neresť tu na mňa číhala... Forkiho neučili iba ty sexuálňí pracovňíčky, ale absolvoval aj legálňí výcvik a potkanú ho naučila chytat naša Tinka, s kerú strávili krátký společný čas. Rás sa mi podarilo zájít s ňím aš k novému Dunaju, teda k vodňímu ďílu, pred kerým je vybudovaný tzv. inundačný kanál, nač ten slúži vjěďá snát vodohospodári a záplavy. Ces ten vede po trasy vodňího ďíla vícero mostú. Zašel sem k jednému a f tem časi čerstvý držitel zbrojňího preukazu, nadržaný, túžící po boji a strelbjě, sem z roztopaše vypálil celý bubének devjětranového malorážkového revolveru zn. Taurus do vody. Byl to vzrušující zážitek vidět ty strely jak preňikajú do hlaďiny a z ní vyšpechujú čarovňí gejzírky vody. Eště ale „čarovnější“ byl na smrť vystrašený, nic netušící rybár, kerý v pohodičke v tichu rozjímal pod mostem nat zlatú rybkú a kerého já sem nemohel viďet. On mektal, já téš (jasné, že moje počínaňí nebylo v žádném suladě se žádným zákonem) a nakonec sem sa vymektal, že cvičím strážňího psa Forka na strelbu. Aby si privykel a nebál sa aňi útočňíka se zbraňú, Fork uznanlivo prikyvoval. Po mojem vysvjětleňí a ospravedlněňí zas prikyvoval rybár. Naprík temu rychlo pobalil svoje saky paky a zmizel. Nevím proč, asi prestali brat... Co dodat, v životě sa moje cesty skrížili eště s vícerýma psama, Maxo1, Maxo2, Riki, Basty, Fleky (Stafo), ale len iba s jednú jěďinú milovanú ženú... A eště s Heronem, nádherňím írským setrem, ale obr blbcem. Byl to pes mojěj sestry v Prešporku, ale byl tak neovladatelný a nevyspytatelný, že uprosila roďičú, aby si ho zebrali na prevýchovu do Holíča. Byl to hyperaktívňí tvor, neposedný, nepostojný a uš vúbec nepoležný. V aute uš vúbec. Byl sem povolaný jak ošetrovatel, oblékel sem si dokonca bílý plášť, abych teho magora pomohel transportovat z BA do HO. Preventívně pred cestú sme mu dali zežrat asi púl krabičky Belaspónu, tri krát sa mu zívlo a potom uš jěl na plné gule. No hrúza. V Holíči sa s ňím natrápili téš dost, aš nakonec sa otec rozhodel pro konečňí rešeňí. Opíšem ale jednu milú príhodu. Náš dúm mjěl záhradu obehnanú murovaným plotem. V jedném místě bylo k němu cosi pristavené tak, že bylo možné na túto stěnku pro takého psa v pohodě vyskočit. Aj sa stalo a pes putoval po múriku jak gymnastka po kladine aš na plytkú plechovú strechu prístavby a potom žlabem hore aš na hrebeň strechy, jak nějaký námjěsíčňí kocúr. Uvjědomte si, že tento statný setr mohel vážit aj do padesát kilo! F tem mamjě zazvoňí neznámá tecina, kerá išla po chodníku pred nama a s totálňím kludem, jak keby sa nechumelilo, ríka: „Paňi, spadel Vám ze strechy pes.“ Viďíte, moji milí, že na Záhorí neňi núza aňi o psú kerí padajú ze strech...
To su já, dneskáj. PS: Kolko že jě ftipú o Záhorákoch? Žádný, všecko je pravda... A tento príbjěch jě pravdivý, ale je z Myjavy, nech aj kopaňičári vjěďá. Víme, že tam jě najsilnejší luteránská víra, proto pán farár, nevyznám sa v tej kňažskej hierarchiji evanjělikú, na Myjave je pán seňior. A tento pán s místňí honorabilitú, s místňím pánem učitelem a s pánem veterinárňím dochtorem, pánem Z. hrávali karty. Pán seňior sa postěžoval, že má nervózňího vlčáka, kerého sa bojá smeťári (víme, že cigáňi sa všeobecně psú bójá, teda možno pes aňi tak zúrivý nebyl) a proto mu furt nevyvážajú smeťí. Pán MVDr. Z povidá: „To neňi žádný problém, dones psa, já ho vykastruju, on sa ukludňí a bude klid.“ Tak sa aj stalo. Po časi sa pán seňior Samko znovu pri karbaně sťežuje, že smeťári furt nevyvážajú. „Šak im povjěc, že co´s urobil s tým psem, nech sa nebójá!“ A ket zas nic nevyvážali, pán seňior si ich vystríhel a kričí z okna fary za ňima: „Ten vlčák je vykastrovaný!“ A z odjíždějícího smeťárského auta cigáň hlasně odpovídá: „Dobre, ale já sa nebójím, že ňa potento.., ale že ňa pokúše!!!...“ |
