MUDr. Milan NAGY knihy :)  books

Pejo Vidlár

Nepíšem básne

 

V tomto čase zase     neprišlo mi krásne.     Nálada na kázne,     nie napísať básne.

 

Človek sa mi kdesi tratí,     na cestách je veľa tratí.

Radosť žitia tá sa tratí,     vagón stvrdol tam v úvrati.

 

Aké svetlo v tmavej diere,     skúšam veriť verne viere.

Lopotím sa, tápem v pľúšti,     lepšie ťave v piesku v púšti.

 

Okolo mňa veľa nefér,     doby prachov prvý befel.

Láska, pravda víťazí?     Silnejšia moc peňazí...

 

Polky pravdy, kecy, faloš,     kto na klamstvá tasí paloš?

Šliapem cestu kľukato,     na slepo aj okato.

 

Kto z Vás dušu poteší,     v sade, v kvete, v oreší?

Prosím tíško v ústraní,     Robo mi to dodaní.

 

O pár sloviek, o pár viet,     od priateľov, milých tiet.

Čo mi srdce neraní     a dušičku ochráni.

 

PS: Nemal by som, moja spoveď nielen Tebe,

všetko ma to veľmi, veľmi ..be!

Marec 2015

 

Môj otec lekár

Matrika to dosvedčí, rod náš hynul po meči.

Tatovi, ktože to už dosvedčí, málo bolo do reči.

Tri či štyri také rody, jeden chlapec, samé Dory.

Keď mal Tato druhú dievku, na ocot bo na polievku,

k tomu z domu ušla slúžka, šeptal mame furt do úška:

„Ked zadušim, tak zadušim, no parobka zrobic mušim!“

Na svet som sa pribral v dobe  v cisárovej nahej róbe,

kúsok potom, keď rodičom obom komunisti dali Zbohom.

Doktorovi vzali skalpel prednejší bol rudý apel,

v meruôsmom kladivo i kosák a pre slušných v riti bodák.

Z toho smogu v každom rohu, s Pánom Bohom Pánu Bohu.

 Tak sa zrodil proletár a z doktora „biletár“.

                Dovolte mi napísat pár spomínek na mojěho otca, kerý byl takým mojím duchovňím guru a kerého sem mněl velice rád pro jeho vlastnosti „šlachtica ducha“. Já, strojár, technik, remeselňík, sem podvedomně blahodárně cítil jeho humánňí, pro človjěčí dušičku citlivé a empatické džentl chováňí. Počas jěho praxe zažil množstvo človjěčích príbjěhú a historek, z kerých zepár na jeho počesť opíšu.

            Múj druhý najlepší kamarád z dětstva byl Štefan S., syn vrchňího kňihovňíka v mjěstskej kňižňici, na kerého mi zostala dochtorská spomínka. Štefanúf tata, mohutný zavalitý chlap, mjěl v hubjě iba jěden zub, a to očák fpravo dole, kerý sa vyznačoval svojú dominancijú nélen proto, že tam byl sám jak Jakešúf kúl v plotě, ale téš proto, že byl abnormálně mohutňího vzrastu. Týčil sa ja kameně v Stounhendži v Anglicku. Protézu vjěčšinú nenosil. A tento človíček jědného krásného dňa sa dobelhal k tatovi celý pokakaný a vystrašený, protože sa mu podarilo asi pri neopatrnej manipulácii s týmto zubem a jídlem zub napichnút na jazyk. Šušlal a stonal: „Štefane, Štefane, so mám plosím ťa lobit?“ Pán dochtor sa usmíl, chytil jazyk za špičku, škubel a tým trhavým pohybem ho zvlékel z jěďiného výstavňího zuba a neúročňí ďíra v jazyku sa coskoro zahojila. A my děťi sme f tej dobjě zas mohli chodit do kňižňice požičávat si a čítat krásné knišky zabalené do takého béžového balícího papíra pro jějich ochranu.

            Pridám eště jednu spomínku na otcove pikantňí dochtorováňí. Jeho další dobrý kamarád  z mladosti byl Tonda  Č., vyňikajúci remeselňík, nástrojár v ranňích časoch pomaly sa rozvíjajícího automobilizmu v socialistických podmínkách (a propos, jeho syn byl automobilový cestný „pirát“ /to si myslím proto, že rás mňa vézel na jěho vytunovanej Ladě do Brna na motocyklové pretěky a nevím, či sem sa aj ot strachu nepos...?/ a automobilový pretěkár, jeho vnuk je místňím, regionálňím politikem, možno v budúcnosti bude aj parlamentár, podla mojej ženy, kerá ho učila na stredňí prúmyslofke má na to, súďa podla známek, všecky predpoklady). Dobjěhel za svojim kamarádem s bolestivo šklébivú grimasú ot vyklúbeného ramena pravej ruky, kerú jak pravák k robote nevyhnutně potreboval. Víme, že na vyklúbeňí ruky treba silný náras, pohyb a taktéš k nápravjě je treba silné usmjěrněné škubnutí rukú, na co treba mjět gríf a cvik. Stalo sa. Otca pochopitelně zajímalo jak k temu došel. „Ná, Štefane, tebjě jeďinému to povím. Nebudeš vjěrit, ale ket sem si jaksi vehementně ucíral rit...“ (Né jak moslimové, kerí si rit ucírajú rukú levú alebo někerí aj ňijak, jak viďíme s klipú, keré akorát fčil po internetě bjěhajú.)

In memoriam MUDr. Štefana Vidlára

            Tuším, že ste sa pousmíli, tak dám eště jednu. Otec v ostatňíj fázi svojej dochtorskej kariéri robil posudkára, dochtora co posuzuje invalidity, odhaluje  nepoctivých adeptú na túto platěnú funkciu nicnerobiča, kontroluje ich staf, prúbjěch, já nevím co eště. Vím, že aj v dobjě tuhého socíku permanentně zvádzal urputný boj s našima cigánskýma spoluobčanama, kerým sa tento inštitút socijálňí pomoci evidentně zalúbil.

            Pamatám si, že s času na čas mu z Okresu pridělili auto se šoférem a išel na kontrolu bezvládností, teda nafčívit bezvládňích pacientú, kerí ležali doma. S ňím vždycky išel súdruh preceda, to byl taký spolahlivý súdruch komunista, kerý bes jakéhokolvjěk odborného vzděláňá dohlédal na ideologickú čistotu dochtorových zákrokú a rozhodnutí. A tak sa ocitli u postele jedného starečka, kerý po krátkej dišputě s mojim otcem požádal, aby mu jěho žena donésla čagan. Ostali prekvapeňí, ale potešili sa v náději, že sa mu snát polepšilo a že chce vstat s postele.  Starká mu čagan donésla, podala mu ho rovno do ruk a ket sa od něho odkloňila, tak ju s celej zostávající sily treskel čaganem ces chrbet se slovama“ „Tak to máš za to, Marko, že sa´s mi celý život kurvila!“  Vidíte, moji milí,  na co myslí chlap na smrtelňí posteli...

            Tak fajn, eště jednu.  Otca zavolali do Šašťína k urgentňímu prípadu, kedy asi troj, štvor- ročňí děfčátko spadlo do vápenňí jamy, zdúrazňujem mjěla tak 3 či 4 roky! Treba poznamenat, že to děcko mjělo mamu, kerá byla ve svojem duševňím vývoji trošičku pozadu, zato enormně rečná, co sa istě projavilo aj na výrazových prostrídkoch jějí cérky. Otec okamžite pochopil, že najprf musí pret agresívňím vápnem chráňit oči. Ďífča položili vodorovně na stúl a otec začal s bolestivým čistěňím víček a vnúter očí. Jasné, že to bolelo a šťípalo. Malá kupodivu nevrešťala, aňi nepípla. Zrázu zepla ruky jak pri modleňí alebo jak nebošťík na katafalku, všeci spozorněli, oči vyvrátila tak, že byli vidět iba bjělma a do hrobového ticha plačlivým hláskem pateticky prednésla tyto vjěty:

            „Panenko Maijo Šašťínská, ze sa mozeš dzívat, jak mňa tento kujva doktoj tjápí? Ze ho nekopneš do jiťi, aš ťi nohu oseje?“     Myslím, že f túto chvílu bylo po tragédiji...

            Ces vojnu, ket Holíčem procházal ruský front, zastavili saldáty s náklaďákem u nás a otca na mamino veliké zděšeňí odvézli na velitelstvo do Hodoňína. Továrišč  palkóvňik mjěl ňejakú črevňí infekciu, kerú jěho vrač léčil bankama s pijavicama. Nevím jakú léčbu nasadil otec, no velitel sa uzdravil. Ket mu ďěkoval, povidal otcovi  velice uznanlivú vjětu: „Ty ně vrač, ty profésor!“. Onedlúho zastavil zas ten náklaďák a vojáčci s velikú vďakú vyložili s korby dvjěstolitrový sud vína, kerý f temto moravském vinárskem kraji někde zrekvírovali jak zálohu na neskúrší vojenské reparácijě  a eště kojku.  Nevíte co je kojka? Preca diván, teda asi najvyšší výraz vděky ruského bojovňíka kapitalistickému doktorovi (šak furt byl Slovenský štát). F tém časi otec nějak dozoroval odfšivováňí vojákú vracajících sa s frontu a tú procedúru ríďili sovjětské vojandy. Jědnej sa jěden vojáček tak zalúbil, že ho nútila s namíreným samopalem, aby ju pomiloval.  Co by sa mu mohlo postavit v takej chvíli, skutečně netuším, ba, chlupy na hlavjě od strachu a hrúzy. Mama nám zas vyprávjala, že pri náfštěvách pána dochtora doprovodňí vojačky ze štábu čistú náhodú objavili v skriňi mojej mamy  decentňí hedvábňí nočňí košele, keré im aj tak mosela „darovat“. Neskúr sa roznéslo, že v ňich v Hodoňíně tancovali na báli.

            Ket sme u tej vojny, aj otca na istý čas odvelili jak dústojňíka Slovenského štátu na ruský front. Né prímo do prvňí línijě, kamsi k Minsku jako velitela malej chirurgickej skupiny. Ftedy mjěl hodnosť nadporučíka, do zálohy išel jak kapitán. A jak to uš býva, gdo z vás byl na vojně, vjěčšinú má skúsenosť, že na rotě je šedú eminencijú výkoný práporčík, pošťák, roťák, kerý má pot palcem tzv. MTZ (materiálňí technické zabezpečeňí), proviant, sklad, teda vládne rúznýma praktickýma vymoženosťama ulachčujícíma vojákom trudný život. Aj v Minsku byl taký, kerému tata personálně asi moc nesedel a začal ho buzerovat všakovýma sekirácijama, či seďí počet lavórú, fáčkú, dek a podobně. Osud byl otcovi prízňivý, do ordinácijě došel vojáček s brušnýma poťížama, neskúr další, dalšímu sa s diagnózú pomohlo výplachem žalútka a uš putovalo hláseňí na velitelstvo o nebezpečí infekčňí črevnej nákazy, pravděpodobně s jídla. Kontrola doletěla jak blesk a velice rýchlo odhalila praporčíkové nekalé kšefty s pokútňím nelegálňím nákupem masa pochybňí kvality od privátňíkú bes dokladú a isto s provízijú mimo účtovňíctva  armády Slovenského štátu. Odftedy sa uš u dochtorú žádné lavóre aňi fáčky nepočítali.

            Dobrí dochtori by mjěli mjět naozajstňí vstach k luďom, empatiju, porozumněňí, ináč povidané humánňí orientáciju. Ketže sa denodeně stretávajú s ludskú „bídú“, asi ich Pán Boh odmněňuje všelijakýma veselým historkama, aby sa v robotě nezblázňili a aby to prežili. Či akorát táto historka patrí mezi ty Bohem požehnané, posúďte sami.  Múj kamrát chirurg Dušan C. sa rozhodel odstráňit mi početné bradavice s těla. Moja životňí skúsenosť je, že objem bradavic tvojeho těla je konštatňí. Odstráňíš několko velkých, spravidla za čas naroste vjeťčší počet malých na iných místách, ale v rovnakém objemjě  alebo naopak. Naprík temu, doktor rezal a rezal, ketže mi lokjálňí anestéza nevaďila. A aby reč a skalpel nestál, tak vyprávjal. Spomínal jak na vojenskej základňí prezenčňí službjě na ošetrovňi večer absíci, doktor C., zubár a lapiduši hráli mariáš. V pozdňí nočňí hoďinu došel vojáček, rasú cigáň, že sa mu špatne dýchá. Nechcelo sa im vstat ot karbanu a vyhoďili ho. Nedal sa a o chvílu tam byl zas. Ftedy sa napajeďil uš istě pritruňkovaný dentista, posaďil ho do kresla a vytrhel mu hore dvjě predňí jedňičky, že aby sa mu zlepšila ventilácija!!! Jasné, že tento obr prúser mňel neveselú dohru. Ale jak to súvisí se mnú? Presně ftedy, ket spomněl ty vytrhnuté predňí zuby, zasmíl sem sa, brucho od rehotu poskočilo a skalpel, kerý mněl púvodně odrezat na bruchu malú bradavičku, potáhel rez tak na tri, či štyri štichy. A tak sem mňel od kamaráda chirurga aj bónusové šití. A jak to súvisí s mojim tatú, no, že on skutečně byl ten empatický dochtor, kerý púl úspjěchu terapijě prikládal psychológiji človjěka presně  v súladě s biblickým: „Víra tvá ťa uzdravila!“.

            V otcovem pracovňím širším aj blíském okolí otca považovali za dobrého dochtora. Dodnes sa stretávám s ľuďma, kerý eště ces dvacet rokú po jeho smrťi, na něho v dobrém spomínajú. A ket sa to tak vezme, dobrým dochtorem sa stal okrem poctivého štúdija aj v podstatě v dúsledku jědnej vážňí negatívňí udalosťi v jěho životě. Jak mladý dochtor nastúpil na juch Slovenska do nemocňíc v Komárně a v Nových Zámkoch. Tam prešel skoro všeckýma odděleňáma, aby sa podučil dochtorskému remeslu. Rádně pričuchel a rysovala sa mu tam slubňí kariéra chirurga. No a zrázu bác, došla Vídeňská arbitráž a hranice sa posunuli na sever. Milého dochtora uš nepozdravil aňi vrátňík a tak náš dochtor úr mosel putovat jak Slovák (ftedy aj Záhoráka Maďari považovali za Slováka!) pjěkně dom. Tam si založil súkromnú prax , ostalo mu v pamjěťi dosť maďarských slof a nadávek, ale hlavně z nadobudnutých vjědomosťí  a skúsenosťí čerpal prakticky celý život. „Holt, to jsou ty paradoxy...“

            Samozremjě  okrem celodeňí a mnohokrát aj celonočňí dochtorskej driny, vím, že doma sme mjěli uš f tej pravjěkej Bellovej dobjě telefonickú komunikáciju mezi vstupňíma dverama gánku a otcovú spálňú. Pacienťi ho f prípadě núze a potreby mohli obuďit kedykolvjěk. Výňimkú snát byly chvíle super svátečňí, napr. jeho Kristove roky, teda zima roku 1952.  Ftedy sa rozhodel s podobnýma kumpánama  v panskej izbjě hrát marjáš rovných 33 hoďin (salón oddělený ot jedálně ze dvoch stran zatahovacím ťaškým hutným závjěsem).  Co sa nestalo, byla noc a sedláčke sa telila kráva. Poslali ju k nám, že pán dochtor veterinár je u nás. Mamjě sa ustarostěnej ženičky ulútostilo a žeňičku dovédla k zaňíténým hráčom. Bylo tam tak nahulené, že nebylo vidět aňi na krok. Paňi spoza závjěsu velice úcťivo zaprosila: „Prosím, sú tu pán dochtor Macháček? Telí sa nám kráva.“ A spoza dymovej clony sa zachrípnútým hlasem dochtora Macháčka ozvalo:  „Nejsú!“ „Tak děkujem pjěkně!“ a odešla.

            Mezi najsilnejší koňíčky mojěho otca bylo od mladosťi fotografováňí (kukňite na tú nostalickú scenériju holíčskej kalvárijě), neskúr filmováňí na osmičku, potem na 16nástku a nakonec aj ve farbjě. Byl uš starší pán a já poškrabek, ale jak silný jěho záujěm to byl, sem neskúr pochopil z tejto epizódky.

            Pamatám si, že sa vrátil s Píšťan ze služebky, na keré moc často nejězďíval, byla to skúr rarita. A donésel velikú krabicu, byla taká žlutá s černým popisem, čítat sem eště asi dobre nevjěďel. Tak sem túžil, že s krabice vykukne nějaká hračka, najlepší náklaďák, kerý otec jak dárek donesél svojemu jěďinému synkovi. Sklamáňí moselo byt ohromňí, ket to zanechalo pamjěťovú stopu aš pod starobu. V krabici, kerú otec obradně otevíral, byl toťiš vyvíjací tank na domácí vyvoláváňí filmú. Téš ostali spomínky na jěho a podla jěho scénára ňím režírované a zároveň kamerované filmy s dějěm, kde sme my děcka moseli hrát hlavňí úlohy aj bes výbjěrových konáňí, ketže mama úlohu filmovej stár hrát bes honoráru odmítla. Filmy mám dodnes zachované, možno dojde čas ket budú za rozumňí peňíze digitalizované. Najstarší z ňich má víc rokú jak já. Spomínám, že na jedném z ňich dýkú po starečkovi Veselském, bývalým velikým ňimródem, skolím jeleňa, kerého hráli trofejňí starečkove parohy, kerýma mosela preca jakože pri boji a kláňí kývat naša mama. Téš si pamatám, že scéna sa točila na dva krát a dohromady byla zmontovaná tak zvanú prelínačkú. Viďíte, že sa pokúšal amatérsky  aj o zložitejší filmové techniky. Apropó, ket sme u tých náklaďákú, ftedy byly celé z dreva, ty mi kupoval, no neuvjěríte, korbu hnet odmontoval a na zrezané pahýle vyschnutých stromú pribil a saďil do ňich všelijaké kvjěťiny. Okrasňí záhradka byla jeho druhá najvjěčší vášeň.

            Irónijú osudu mojého otca bylo, že komunisťi, kerí ho za né moc príkladňí dodržáváňí leniských princípú čehokolvjěk, celý život víc alebo méněj dusili a nasírali, aj naprík temu, že po 68-mém v časoch poučeňí s krízového vývoja a následnej Husákofskej normalizácijě im na Sociálňím odbori Okresňího národňího výboru v Seňici, kde byl jak vedúcí posudkový lekár zamjěstnaný, napísal takúto „oslavňí“  básňičku (prepis je autentický):

KÁDROVAČKA

(28. XI. 1969)

Nariadili Hirnerovi,

vybudovať káder nový.

Zamestnancov prever rady,

prenikni pod závoj zrady!

 

Aká že to bola fraška?

_ Všeobecná kádrovačka. _

Bruchabôľ máš, ba i hnačku,

neobídeš kádrovačku.

 

A tak v piatok bol ten tanec,

keď úbohý zamestnanec,

by obhájil jedla žvanec,

cítil sa jak štvaný kanec.

 

Pozvali ho do miestnosti,

kádrovali na dreň kosti,

aby nemal dušu tenkú,

po pravici dali Zdenku.

 

A keď jazyk slová breptá,

povzbudí ho súdruh Repta.

Chvíla dojemne je clivá,

Pakan k tomu hlavou kýva.

 

Vyrovnaj sa uprav vlásky,

odpoveď daj na otázky:

Čím bol otec, tvoja mať,

Vieš kolektív milovať?

 

Ľúbiš vlasť, či rád máš ženy,

si aj ľudom obľúbený?

Nahliadni aj v kalendár,

aký bol tvoj január?

 

Sledoval si politiku?

Odsudzovl Dubček – kliku?

Vítal pomoc z východu,

či vyzýval k odchodu?

 

Po zistení identity,

Víťazí duch reality:

„Vsadil som na Husáka,

vítal Č. A. vojáka“...

 

Jednohlasne zvolal zbor,

zamestnanec svetlý vzor,

Sociálny pre odbor!

            Po smrťi ho ale mjěli zraďit predstavitelé tých, kerých považoval za morálňí autority. No a f čem byla tá irónija? 24. 8. 1991 umrel bleskovú smrťú po infarktě na lavičke autobusovej zastáfky, ket išel z Holíča do Skalice za svojú manželkú do nemocňice ve vjěku nedožitých 82 rokú.  Ket sem mu išel vybavit cirkevňí pohreb do holíčskeho kostela, f kerém právjě čerstvjě  gazdovali mňísi, myslím, že rehole Dominikánú. Dva roky po pádě komunistú byly pochopitelně na koňi, sprísňili kánon, dodržávaňí cirkevňích regulí, někedy tuším aš do absurdity. Mňích sa mňa opýtal, či otec prijal na smrtelňí posteli posledňí pomazáňí?  Ket né,  pochovat ho nemože. Ríkám, a gde ste byly Vy ket umíral, mohel vám na tej lavičke vyhovjět. Nedal si  povidat  a ftedy mňa napadla (odchovaného  týma leninskýma princípama) spásonosná myšlenka, ket sem si spomenul, že otec dlúhé roky udržoval písemňí styk se svojim spolužákem, významňím hodnostárem ve Vatikáně. Zbjěhel sem dom a obratem sa vráťil, abych túto korešpodenciu mňíchovi ukázal. S fleku cúvel a otec byl kresťansky pochovaný. Pýtám sa, čím sa tento Boží človíček svojim správaňím líšil ot ideologicky zblbnutých komunistických funkcionárú a funkcionárkú? 

            Lepší bude, ket tyto spomínky skončím aš v Rakúsko-Uhorsku.  V Holíči svojěho času púsobil Dr. Tauský, s nevalnú znalosťú holíčťiny. Tu je jeho autentický recept na chripku:

„Navaríš si thé ot ten pes (bazy),

ale né ten co pot vrát leze,

ale ten co roste na strom.

Do něho dáš cvó litre starú svinu (vína)

a na tri pičky noša popela.

To vypiješ, vylezeš na kostel (postel)

a prikryješ sa  rebrinú (perinú).

Budeš sa kotit, to budeš mjět tak na sersi (srdci) gút,

neboj sa, neskapeš.“