MUDr. Milan NAGY knihy :)  books

Pejo Vidlár

HELA

Hela nám dúchotcom vypomáha na malém hospodárstvjě. Voláme ho, že Humno u Pejka. S jějím výkonem fyzickým a duševňím sme oproci našemu stareckému výkonu velice spokojňí. Hela je pro nás, uš unavených dúchotcú, kerý prožili víceméněj intelektuálňí pracovňí kariéru učitelú a neskúr podňikatelú mezi vlkama v hlavňím mjěsce, s jějí typickú charizmú a s echtovňím naturelem, prirodzeným zdrojem ozajstňí čovjěčenskej životodárňí siuy a povzbudzeňá. Myslím, že sa máme rádzi a že si vzájemně pomáháme, jak f tejto dobjě najlepší víme.

Dzívča, pani, né kréf a mléko, skúrej kréf a kakao (káva) po svojej cigánskéj matce. Povahú temperamentňí, impulzívňí, výbušná, ale velice citlivá baba s okoreněným projevem šeckýma možnýma nadáfkama slovenského jazyka v záhoráckem vyhotovjěňí. Pomjěr suof slušných a jakože neslušných je u Heli, ket je v ráži a v pohodze mezi svojima, tak asi 1 ku 2 v prospěch nadávek. Na výbjěr suof rozhodně nehledzí a servítek si pret hubu nedává. V prípadze prítomnosci cuzích stvoreňí alebo v kvázi oficiálňích situáciách šak radši počúvá a mlčí. A aš potem v súkromí mi obvyklým spúsobem vytmaví, co sem zas posral. Často mívá pravdu. Je nadprúměrně inteligentňí s trízvýma postojama k skutečně reálňímu životu okolo ňí a v ňí. Sedlácký rozum a fiškálská chytrost líšky, čovjěka, kerý mosí byt v pozori, aby ho tí druhí furt neo-oné- vali. F tejto zvláštňí dobjě to majú asi f popisy práce tzv. novodobí podňikatelé, kerí podla Marxa námezňí silu sprosto v roboce zneužívajú jak sa dá. S mentálně vrodzenú spravodlivoscú a s trízvým rebelstvem sa bráňí proci všakovatým drobným aj vjěčším nespravodlivoscám tehoto svjěta, hlavně v užším okruhu jějího bydliska v malinkej záhoráckej dzedzinke. Jak to uš asi ve vjěčšině rodzín bývá, aj „svokra“ – druhova mama,  ju téš často vytáčá a sere, to proto, aby í aj tak všemožně poslúžila, ketže žijú v jedném společňím baráčku. Ludskú blbosc, závisc, klepy a zvláštňí aš nepochopitelné postoje a chováňí  okolitých ludzí komentuje iba strohým: „Tu sú ludé jebnútý.“ (Ostatně jak ve všeckých slovenských a možno aj v dzedzinách celého svjěta.)

 

Minule si posťežovala, ket jějí druh murár Jara právjě nemjěl do čeho pichnút (rozumjěj ve stavarině) a ležal doma bescílně na kavalci: „To je hamba, aby černý robil na bíuého!“ Další bonmot na túto tému byu, že enem sedzí doma na kokoce a ňic nerobí.  Poenta teho ale jě, že po nějakej mnú dobre vykonanej práci sem odpočíval na starém gauči pri stajňi a lakonicky sem zahlásil, že nejsem jak Jara a že sem nesedzeu na kokoce. Očekával se pochvalu. Ona sa na mňa, zešúvjěreného starca, zamysleně, dúho podzívala a ze stoickým kludem odpovidala: „Vy, pán Vidlár, Vy nesedzíte na kokoce, Vy ket tak uš enem na vajcách...“

S Jarem majú syna Patrika. Ket sa narodziu, chodzili rovnako s jějí známú – „bíuú“ Katkú, kerá má syna Janka, ale s „černým“ Jankem,  kočíkovat po dzedzině. Patrik jě po tatoví bíuý a Janek téš po tatotvi zas „černý“.  Ket místňí klebetňice, babky im nakúkali do kočárú, tak sa  velice čudovali: “Ná co, dzefčata, co ste si snát prehodzili bábátka?“

Hela po dzedzine kráčá majestátně s postavú korpuletňí s poprsím nadmíru obdareným, s pjěknú symetrickú milú oválňí tvárú a s pevnýma černýma vlasama, najčastejší stočenýma do drdola na temeňi. Aj ona podléhá sem tam vábeňú módy a krásné havraňí vlasy si ničí, najlepší farbama do červena. Je pravda, že v proci slunku tento nádych vytvárá nádhernú ohnivočervenú zmyselnú žáru. Bríle, keré uš mosí nosit, í dodávajú na krásy.

Žije a dýchá s postojem najvyšší priority a úprimnej lásky k rodzině, svojemu synovi a druhovi, otcovi jějího dzecka. Pritem ale sem tam aš s cholerickýma neurotickýma metódama výchovy svojeho synka Patrika, kedy neňi núza na facku a nadáfky ket ju nasere, čemu výrazně napomáhá její silný, zvoňivý, zvučný hlas bes typického cigánskeho akcentu. Týká sa to aj jějího muža, citlivá je najvíc asi na chlapskú „špinu, smrad“, nehygiénu a s tým spojené správaňí sa chuapú, proto pračka jě u ňich asi najvytěženější mašina. Rás sa mu aš do krvi , chudákovi ušmudlanému, z gumákú zaparili nohy. Ftedy ju napadlo, že mu ich vyléčí a vydezinfikuje (né gumáky, ale ty smradlavé nohy) postrekem koncentrovaného Sava. Tú ščiplavú bolest ot chlóru, zúfalé ujúkaňí od bolesci a šecky možné nadáfky tehoto svjěta si pamatuje od Jara dodnes deň. Zaujímavé, ale že v jějím jaderném smíchu ten typický cigánský akcent cícit jě. Nech mi odpuscí, po cigánsky neví a tých svojích  někerých „nepodarených“ súkmeňofcú v lásce a úcce moc nemá.

Na život neklade veliké nároky, vychoval ju otčim v skromných pomjěroch, kedy sa mosela ot detstva starat o mladších súroděncú pri svojej matce alkoholičke.  Nezatrpkla. Právjě naopak, má zdravý, životný, energický postoj k životu. A tak k jějim „požitkom“ patrí nesuadzená kávička s cigaretkú (s úsporných dúvodú ušúlanú vlastnosručne s tabáku Guliver) a potom jídlo. Hlavně, večer, čašké  a víc rás. Projevuje sa to na častém páleňí žáhy a spouem s genetickýma dispozícijama aj na jějí postavjě. Jasné, že je dobrá kuchárka. Šak v živoce postavu a povahu nezmněňíš, tak co a jějímu mužovi to zjavně nevadzí, právjě naopak,  velice sa mu to lúbí.  Žárlivosc v jěho prípadze ale neňi na mísce, aj ket výrazňí tvary Helenkinej postavy  by k temu mohli nasvjědčovat. V otáskách citú a lásky je Helenka žensky ostýchavá, zdržanlivá, haneblivá a nesďílná a sem na milión percent presvjědčený, že svojěmu partnerovi jě absolútně vjěrná a oddaná. Moje trapné narážky len stydlivo komentuje krátkým: „Vy ste ale sprostý!“ – rozumjěj nevychovaný.

Život  v permanentňím nedostatku ju naučil peňísky rádně obracat. Velice ju trápjá načas nezapuacené účty, každým dněm a mjěsícem mosí kúzlit s rospočtem, aby jakš takš vyšli. Tu treba kriticky poznamenat, že jějí muž í s tým někedy a dost nepomáhá. Radši to nebudu rozváďat, aby mi tento ešče v kondíciji trénovaný zedňík nedau po papuli. A pri tejto „bídě“, jak uš to u chudobných na rozdzíl ot bohatých ludzí bývá, neňi lakomá a svojim by dopríla to najlepší (snát okrem dobrého jídla, keré miluje a keré im pahltně sama nato tata dokáže sporádat, treba ale poznamenat, že oňi dvá sa téš nerozpakujú í zežrat, co sa dá). A tak bes hamby zebere v dzedzině a v blíském okolí príležitostňí práce, aby si trošičku vylepšila životňí úroveň ve svojěj rodzině.

Vyznačuje sa nekonečnú láskú a starostlivoscú ke zvíratám, kerým treba doprít to šecko najlepší, aby si nakonec v potravinovém reťazci splňili to svoje posláňí pro človjěka. Zvírence to cícá a chodzá a táhnú sa za ňú jak za matkú pluku. S velikým očekávaňím sme sa dúhý čas prvňí krát nevjědzeli dočkat narodzeňá nášho malého núbijského somárka. Asi dva dňi pret narodzeňím sa Heli prisňilo, že malý somárek došel k ňí a ríká í: „Já šu mauý chuapeč a menuju sa Paťo.“  A tak sa nám narodziu krásný somárek Paťo. Mám pocit, že jějí senzitivita sa projěvuje aš ve vizionárských predstavách. Aj ket někedy ten cit k zvírencom pro nezainteresovaného pri jějím kriklavém impulzívňím a expresívňím projěvjě tak nevypadá. Zvírence jějí koreňisté výrazy za špatné asi vúbec nepovažujú, milujú ju aj tak. Nám to nevadzí, aspoň je celá dzedzina informovaná o jějím pracovňím a někedy aj rodziném živoce. V intenzitě zvresknúcá í može konkurovat enem obsúsed pán Jožka, kerý sa v dzedině preslávil svojím každoročně opakovaným výkrikem s konca 100 metrovej záhrady na druhý konec gruntu na svoju ženu“ „Márkooo, dones mi štrnástku!“ „ Jaký, nástrčkový?“ „Ale né, vidlicovýýý!“. Zaujímavé, že furt, ket ide nabjěhnút zavlažovací čerpadlo ten klúč potrebuje, ale ňikedy si ho nezebere ze sebú. Tak uš to na děďinách bývá. Hela sa neščíťí žádnej práce, rozmýšlá a jějí pragmatické nápady, jak vjěci spravit, nemajú chybu. Často aj mňa postaví do haptágu, nehněvám sa, s obďivem konštatujěm, že í jě u nás aj škoda. Úhyny a straty nese dost čaško, mrzá ju škody, často sa í o práci a zvíratách sňívá. S predcházajícím zamjěstnávatelem v slepičkárňi sa moc dobre nerozešla, ostalo v ňí vícero zlých zatrpknutých spomínek a ublížeňí. Okrem iného, aj strážný stredoázijský ofčárský megapes, kerého sa vždycky bála. A tak sa í rás prisňilo, že tento hafan ju pokúsal venku za puotem do ruky. Zavolala policajtú, kerí dojěli a skonštatovali, že pokát í neodkúsel celú ruku, ňic sa nestalo a oňi nemožú ňic robit. Myslím, že aňi táto jějí vízija neňi moc daleko od reality.

Ná teda fčil na konci dajme ešče zepár milých príbjěhú, s prirozenosťú Helinú na výsosť spojených. Že kolik je fťipú o Záhorákoch? Žádný, šecko je pravda...

Její otčim, kerý má chalupu téš v našej dzedzinke, podkládal postupně pot kvočku vajca. Po prvňím vyláhnutém kurátku, šecky ostatné spod ňí vybral a kupodzivu uvaril. Či išlo jěho záhadňím počínaňím o nějakú čínskú kulinárskú špecialitku varených ešče nevyláhnutých kurátek alebo či o varené záprdky pro gurmánú, sme sa nedozvjědzeli.

Milá byua téš replika Helineho druha mamy druha Joška, kerý si v optike nechal opravit dolámaný rám brýlí. Magistra sa ho opýtala, či si na ně sedeu? A on že né, lebo bríle sa preca nosá na očách a né na rici. Totkaj pred zimú Hela bedákala a lamentovala, že gdo poreže to palivové drevo?  A Joška: „Píla, Heluš, píla...“

Gde sa vzali, tu sa vzali a v našej záhoráckej dzedzinke istý čas žili, pili, trápili a preďírali sa životem jak vjědzeli dvá východňáré, ta ňe? Otec a syn. Mohla by byt o temto pári exotú další povídka, tu enem zepár suov v súvislosci s Helenkú a jějí čistotymilovnoscú. Pri opčasných náfščevách na kávičke v jějich kutlochu prenajatém od otčima (navíc oňi totiš spouem robili v slepičkárňi istý čas) si Hela furt sťežovala na zatuchlý spocený nevyvjětratelný smrad, špinavé oblečeňí, prádlo, obléčky. Hambila sa im to natvrdo povidat, tak si postěžovala mně. A já, huba nevymáchaná, pri prvňí príležitosci sem to mladšímu z dvojice vyčítal. Ríkám: „Rasťo, neňi ťi hamba spávat f takých ušmudlaných, smradlavých perinách? Kolik krát si ich za mjěsíc prevlékáte?“ Odpovjěť byla strohá: „ Pán Vidlár, ta každé rano...“ A tak príslušňíci východu zas jeden rás obohacili kultúru nás „západňárú“... Ostatně, fčil je to v módě.

„Jój, mamo moja!“ Uvidzíme, co nám ešče veselý život s Helú donese? Moja idea jě, že snát rás v lepších časoch bude šéfovú na našem prospjěrujícím statečku a já si len se stareckým nadhledem s chucú vypočuju jějí rozhodnucá, komentáre, brilatňí hodnoceňá, další pikantňí story a echtovňí analýzy chodu našeho malého hospodárstva a našej malinkej dzedzinky Miklhúf.

 

V Mikulášovjě, léto 2016.