MUDr. Milan NAGY knihy :)  books

Liška

(Tento príbjech je vymyslený a podobnosc se mnú je čisto náhodná.)

        Mňel sem kamaráda, nech mu je zem pot Bradlem v Brezovéj lachká, kerý mňel v rodziňe polovňíka, s kerým sa nemjeli moc rádzi. Často si z ňeho robil šprýmy, jako príkladno že u ňich sa polovňíci dožívajú aj 300 rokú. A že jak to?! No, súďác podlavá povolených otstrelú za daný čas v porovnáňí s počtem trofjejí, keré ím visá na sťenách.

        Na já, polovňíci! To je taková extra kasta. Ňeco jako rybári, len majú tú svojú laťinu trošíčka pestrejšú. Rás jeden taký ňimród „zmokél“, a na poslednú chvílu kúpil v masňe zajíca. Samosebú že odraného. A žeňě doma vysvjetlovál, že jak ho skólíl: „Já sem si dočkál, a aš byli dvá na sebje, vykukél sem spoza stroma a ríkám ím ´Uš sa aňi neoblékajte!´ A bác! A tadyk ho máš.“

        Polovňíkom sa šak ňekedy téš stane, že v zápali vášňe a boja s dzivočákem, zajícem či bažantem si zastrelá aj svojého psa. Tak sa stalo aj mňe. Očúvajte:

        Takto zjara sme sa vyťešovali, jak nám pjekňe rostnú naše husokačky. Rozhodli sme sa puscit ích do plenéru, ináč ohradzeného eletrickým ohradňíkem, mezi ostatňí zvíractvo, aby sa napásli zeleného, vykúpali sa v malých rybňíčkoch a vúbec sa pocešili ze života samého jako takového. Lenže najblížpravďě ňáká tá zloďělská pagáža zjavňe rozhodla ináč. A tak naše kačenky postupňe beze stop mizli.

        Možnosťí krema ňákéj ďivo žijúcéj zvjěriny bylo vícéj. Nejsu rasista, a tak naších spoluopčanú sem aňi ňikterak nepodezríval, enem akurát sem ím otkázál, aby aj nám ňeco nechali. Skúseňí polovňíci ale velice múdro a skušeno usúďili, že to bude gonc najisto liška, kerá živí muadé. Taká liška préj chodzí lovit tak kolom jedenástéj večér, a tak mi poradzili, abych sa vybrál aj já, asi tak ňák f tom časi, na čekanú.

        I stalo sa. Žel, noc byla oblačná, mjesíček po novje enem sem tam, zima veliká, tma jak v rici, ... No ale lovecká vášeň a hlavňě zlosc na tú škodnú beštyju byly omoc vječí! Našél sem si strategické místo, vybudovál provizórňí posed, a jak mafijáňi v Krsném occovi, o deseci večér zalehél na matrace a lov sa mohél začat. Čekál sem a čekál. A čekál.

        Čekám si ho, čekám, opčas zdrímnu, ket tu zrázu, asi kolom tri štvrci na jedenáct, sa ke kŕdlu kačének cosi matného plíží. Okamžiťě sem procitnul a napjal šecky čuvy. No ale zamírit potmňe, a ešče k temu brokovňicú, kerá kompletňí míridlá konec koncú vlastňě aňi nemá, tak to bylo témjer nad sily Peja Msťitela. Ale eném témjer - lebo aj tak padli do téj tmy v dokonalém tandemje dva výstrele, tajak ot Winetúa ten známý koleňňí. Potém nastalo hrobové ťicho. A potém uš dúho dúho ňic!

        Ket sa trošíčka rozedňilo, šél sem skontrolovat hypotetické místo skonu teho zbojňíckého darebu, nenašél sem ale ňic, co by ho aspoň náznakama identifikovalo. Tvor sa asi, aj gdyš mňe nebadaňe, najskúrej ňekam otplížíl, a jak ríkáme my lofci, celkem najisto odešél zgegnút!

        Na príhodu sme po časi pomály aj zapomňeli. Truchlící pozostalé kačénky sme pro istou premístňili na úkor jejích konfortu do bespečá za ochranný eletrický ohradňík.

        Na ja, ale ket sa aňi po delším časi jaksi nevracala dom jedna z naších milovaných micinek, došlo mi, že já budu asi prvňí „polovňík“ na svjěce, kerý si zastrelíl né svojého loveckého psa, ale svojú loveckú kočku!