MUDr. Milan NAGY knihy :)  books

KAMARÁĎI

            V dětstvjě v Holíči múj najlepší kamarád byl Jara, treťí syn ze štyroch děcek pána K., prezýfkú Drmol. Pán K. byl mohutnej bruchatej vysokej postavy s  velikýma nohama tak dvanástkama, komicky vypadající na zdechýňajícím mopedě, kozým dechu, kerým jězďil do roboty do Kufrisu. Tam vyrábjali boty a proto naše ošúchané pionírky a baganče vždycky donésel pjěkně prestríkané čerstvjě voňající barvú. Pani K., naopak subtilňí postavy aj povahy, sa velice skoro odebrala k Pánovi. Pán K. uš v rokoch sa ožeňil podruhé s mladú babú, tentokrát podobnej postavy jak on, podla Kámasútri sloňicú. Aš o moc neskúr sem porozumjěl, proč s nama deckama v jejich kuchyňi starší pán velice rát po večeroch do noci hrával karty, najdradši sedmu. Vybavujě sa mi mladá pani K. jak šibalsky nakúká ze spálně do obývačky a volá tatku k sebjě spat. Odolával jak sa dalo, no aj tak s ňú nakonec splodil další tri děti. Karban nás šeckých tak rozpálil a pohlťil, že aňi my sme sa od něho nechceli za živý svjět ottrhnút a vzdálit. Rás sem trpjěl jak kúň, protože mňa strašné tlačili vjětri, keré sa hromadili v ostatnej časti zažívacího traktu, no hambil sem sa ulevit si šeptunem v slušnej hráčskéj společnosti. Po skončeňí partijě, vybjěhnúc s kuchyně do chodby sem nevydržal aš na ulicu a tŕŕŕt. Dlúho, hlasito a intenzívně. V úskem  prostori chodby zvuk zarezonoval a zesílil (o smradě aňi nevyprávjám). Na druhý deň sa mi, co já vím, tak deseťiročňímu šarvancovi,  namísto  výčitek, jak sem s hambú očekával, od pána K. dostalo úprimňí pochvaly za ohromující fantastický chlapský výkon.

            S Drmolem sme sa jeden rás vybrali poďívat tetušku Štefku V. na Kopčanskú ulicu, u kerej byla vždycky veliká sranda. Byla krajčírkú a o klijěntek a jějich historek tam ňikedy nebyla núza. Nás děcka mjěla tetuška moc ráda, dovolila nám aj nemožné a jejich sedlácký dúm s húrú, s hospodárskýma budovama, s humnem a dlúhú záhradú poskytoval fantastický potenciál na hry a páchaňí všelijakých neplech. Cestú k ňí sme išli kolem plota, za kerým robotňíci stavjali nový dúm. Aj ftedy aj fčil pot dopingem alkoholu, kerého obal po vyprázněňí pred svojima šéfama odhazovali do járku za plot na ulicu. Idúc okolo uďílo sa akorát takéto premístněňí skleněnej hmoty. Ňic lepší nás nenapadlo, jak flašu zebrat a hodit naspátek. Co čert nechcel, náhoda je blbec, rovno na hlavu nějakému robotňíkovi, možno akorát nevinému abstinentovi, kerý byl štandartně bes prilby na zlém místě a v zlém časi. Z teho vreskotu mi eště dnes bjěhá mrás po těli. Dali sme sa na útěk, ale on vybjěhel na ulicu a kalupem za nama. K tetuške to do tej velikej brány sedláckeho domu bylo tak ze dvjěsto metrú. Chlapík byl fakt nasraný. Sťihli sme dobjěhnút do kuchyně, bleskem vysvjětlit, co sme vyparatili a poprosit o záchranu. Tetuška nás strčila za dvera, keré byly hnet z kuchyně do obývačky. Ten rozzúrený pardál dobjěhel asi jednu mikrosekundu po našem schovaňí sa a spustil strašné hromy – blesky. Rozhorčeně reval jak túr, asi mu tá hrča, kerá nabjěhla navenek na hlavjě tlačila aj doňútra na mozeg a my schovaňí za nezavrítíma dverama a od něho vzdáleňí tak jeden a púl metra vzdušňí čárú sme sa dif nepošťali od strachu. V pude sebazáchovy sme ale aňi nemukli, aňi nedýchali. Tetuška zachovala stoický klut, jak fčil pani Angela M., ket ju oplúvajú za ten skoro milión moslimú v Evrópjě. Ošiďila ho, že asi sme útékli ces humno a zahradu hajde preč a že takých grázlú nepozná a aňi ňikedy neviděla.  A nech fčil nějaký filozof napíše traktát o úlohe klamstva pri záchraně ludského života...         

            F každej partiji sa mezi kamarádama vyskytujú aj nekamaráďi. To sú ťí, co vždycky hrajú proti tebjě, ket je prúser nabonzujú jako prvňí, ňim sa ňikedy nezvjěruješ, ket ukradneš ovocí v súsedovej záhradě, tak sa nepodělíš, svoju detskú cennosť (poplašňák, bicák, fotbalku) nepožičáš  a tak podobně. K takým patril aj Vladin L., zhodú okolnosťí neskúrší spolužák mojej ženy na SVŠ-ke v Holíči. Asi každý chalan v tém určitém správném období mosí skúsit aj zakúsit jak s cigarétlama. Našej družině sa to istý čas darilo v zastrčenej a odsunútej šopjě na konci zahrady našeho súseda Ignáca D., do kerej šopy sa dalo dostat nepozorovaně prelezeňím ťihlového plota z našej záhrady. Že nepozorovaně, tak to sme si mysleli iba my. Sused nás asi vyslíďil, úfam podla dymu vystupujícího z jeho šopy, sice neprichytil a pochopitelně  následně nabonzoval někerým tatom predpokladaných fajčárú. Všeci sme o dušu zatlúkali, enem Vladin né. Prozraďil, zraďil fajčárskú česť a potupil naše pubertálňí mužské pýchy, hlavně tým že neúcťivá bitka ot našich otcú na najrúznější časťi tela „dospjělých“ drsných chlapú, zachovala v našich myslách hlubokú stopu poňížeňá. Predtým, neš opíšu našu krutú pomstu, mosím opísat jak geograficky vypadala naša ulica. Dá sa povidat, že bulvár, protože to byla ulica smjěrujícá zdola nahore od zámku cisárovnej Márjě Terézie a šuškalo sa, že pot túto širokú ulicú védli tajňí podzemňí chodby, slúžící k jějímu úňiku pret neprítelem. Mjěli byt tak široké, že tadě mohel projět kočár s panovňíčkú. Vjěrím, že to tak bylo, protože splašková voda z našeho domu, púvodně zaústěná do škarpy pri cestě sa tam gdesi záhadně nevjěky strácala. Že okolo zámku, oblúbeného výletňího sídla cisárovnej, bylo chodeb dost, možu dosvjědčit osobně, protože sme aj do tých preborených a špatně zamrežovaných chodeb podňikali dobrodružné výpravy, neuvjedomujíc si, jaké nebezpečenstvo tam v tých podmáčaných rozvalinách na nás číhalo. Jednému šťastlivcovi Laďovi  S. sa dokonca podarilo nájít s cisárských časú starú celkom zachovalú šablu. A propos. Tá ulica pri nás vypadala takto: najblíš k domom na jednej strane parádný betónový tratuár, potem ostrofky olemované betónovýma patňíkama s trávú, kvjěťinama a stromama, další širší chodňík z betónových dlaždic, neskúr vyasfaltovaný, znovu zelený pás s lavičkama, ze stromama, kríkama aj s rúžama,  široká hluboká kríkopa a naposled porádná kamená, neskúr asfaltová cesta a to isté symetricky na druhej strane. No luxus.

Tu sa uďíl ten fackovací „mord“

            Vladin býval na druhej strane ulice né oproti, tam býval Drmol, ale dosť šrejgem, asi tak oproti mjěstskej kňižnici. Vzdálenosť mezi lavičkú pred nama a vchodem do ich domu byla tak ze 100 metrú. Vladina sme celá bývalá nikotínová partija odchytili, posadili na lavičku pred nama, ruky mu ces strom dali do zadu a silně privázali špagátem, aby nemohel vstat aňi utéct. Potom sme chodili okolo něho a lavičky furt dokola jak Sijuxové pri rituálňím tanci a každý z nás mu jednu vylepil. Kam a jak? Podla vlastňího výbjěru. To aš doftedy, dokedy nás plačlivo nezačal prosit o odpuštěňí a aby sme uš prestali. Zželelo sa nám a nakonec sme ho odvázali. Vyskočil jak junec a mazec trapem dom. Ket byl na druhej strane cesty v bespečnej zóne od nás k jějich dverám, kedy by sme ho uš nedobjěhli a nechyťili, otočil, jěho úprimňí  lútosť sfleku vyprchala a dokád dobjěhel dom, hlasito nás častoval tyma najškaredšíma nadáfkama. Vlastně aňi nečudo. A víte, čím sa tento kamobonzák stal v dospjělosti? Plukovňíkem polície ČSSR zodpovědným za výchovu mládeže...

            Permanentňí, trvalá a nevymýťitelná byla rivalita v Holíči mezi žákama starej a novej školy (ZŠ), asi jak mezi Holíčem a Skalicú (Šak víte, že co je najkrajší v Holíči? Né? Ná, pohlet na Skalicu...). Ket sa nemýlím demarkačňí línijú byla právjě naša ulica, vtedy nésla méno ul. 1. Mája. Proto já sem choďil púvodně do starej a neskúr do novej školy. Na školském dvori sa v zímjě robilo perfektňí veliké kluzisko na zimňí radovánky. Na ja, ale akorát po mojem odchodě do novej školy sa neoficiálně múj  vstup na toto bruslisko uzavrel. Túžba zahrát si hokej na šlajfkách priklučkovaných k tým koženým bagančám byla ale silnější. Staroškolskí bodygárdi a ochráncové „starého zákona“  mňa okamžitě rekognoskovali, zeskrínovali a dilitovali. Skutečným pjastným súbojem z ledu deložovali a odložili k virtuálňímu „ledu“.  Ubečaný, ískejpovaný sem došel dom a nehrdinsky sa požaloval. Mosím trošku odbočit a priznat, že múj tata mněl pro osobňí ochranu jak dochtor takú malú samonabíjací Beretku ráže 6,35. Mjěl ju ešte od vojny, kedy mu ju zabezpečil jeho švagr, plukovňík Cherubín K. A ket sa hrdý tata dozvjěděl, že jeho princa potupně zbili, rozpajeďil sa, zebral pištol aj mňa a hajde na školský dvúr. Tam exekútor mojich monoklú eště nic netušíc v pohodě bruslil. Rýchlo precitel, pochopil a začala naháňačka jak v akčňím filmjě. Jasné, že uš bruchatý dochtorko na mladého kriminálňíka nestačil. Ten zdrhal od holíčskeho pivovaru smjěrem k aleji do polí. A tak v zúfalstvjě a hambjě od potupnej prehry zdvihel tata pištol nad hlavu, vystrelil a zreval: „Stoj, lebo strelím!“ v náději, že zločinec sa zlekne a v obavjě o svúj život zastaví. Lenže za socíku nebylo zvykem používat ostré strelné zbraně jak fčil v Americe a tak temuto neskúsenému delikventovi výstražňí výstrel evidentně ňic neríkal a zdrhal neúročným tempem dálej. Na dúvažek, rozrušený pronasledovatel sa šmykel na kluském zasněženém ušlapaném chodníku a jak byl dlúhy a široký, tak  sa vážený  pán dochtor nedústojně rosplácel na tratuári.  Neutrpjěla tým  enem Vidlárofská česť, ale aj jeho riťochrbet  a múj ksicht.

            Chalaňi f tém infantilňím životňím období pred adolecencijú, fčil že tínedžeri, sú vjěčšinú  súťaživé typy. Nebute aňi vjěrit, ale já, bratri Lojza a Peťin C. sme jeden rás vylézli na obsypanú trnku za holíčskú pílú u zámku a začali súťažit, že gdo sprace vícej slivek. Jedna trnka, jeden bod. Po určitem časi furt bylo nerozhodně. Tak Lojza vymyslel, že trnka s kostkú bude za pjět bodú. Súhlasili sme, ale nakonec vyhrál on sám, lebo ich pohltal takto najméněj ze deset, ket né víc. Dneska aňi nechcu pomyslet na ten trnkovosračkový prújem s análňí kanonádú dost ostrých slifkových kostek o záchodovú misu...

        Bohužel, naše kamarádstva a nádherňí dětstvo sa skončili po skončeňí devjětročenky, kedy sme si každý bes ondzeňá išli svojú životňí cestú a zaťím skoro všeci  aj ideme. Co za capiny pácháme fčil radši uš písat nebudu a aňi to nechcu vjědět.