MUDr. Milan NAGY knihy :)  books

Chalupár

            Eště v nedávných časech socíku si hlavně mjěstská „činžáková“ sociálňí vrstva luďí ulevovala ot výdobytkú socializmu útěkem na chalupy do dědinek, na lazy a kopaňice nedaleko vzdálené na frišký dojězd od velkých mjěst svojima škodofkama, žigulákama, wartburgama aj trabantama.  A tam vjěčšinú svojpomocně budovali, kutili, záhradňíčili, sedlačili, chodili do šenku, na veselice, opekali, grilovali, zbírali suchohríby, milovali, športovali, jednoducho zapomínali, relaxovali a žili.

            Já sem velice po chalupjě túžil uš jak študent vysokej školy. Snoril sem po Záhorí krížem krážem, hledal všeligde. Aš rás sem stál na jednem místě v Mikulášovjě, keré na mňa, dodnes deň si pamatám to vzrušení, intenzívně pozitívně zapúsobilo silú svojěho génija loci, ale keré f tém časi nebylo k máňí. Išlo o neudržovanú záhradu s chátrající drevjěnú stodolú. Na vedlajším pozemku stála hlinená chalúpka jak s pohádky. Pro mňa jednoducho idylické místo. A jak sa dozvíte neskúrej, naostatek z teho místa fčil po štyriceti rokoch f teplúčku, ket je venku zima jak v Rusku, píšu túto spomínku. Tá cesta šak byla dluchší.

            V susedňí děďině v Bílkových Humencoch sem jědnu takú chalúpku, sice na spadnuťí, aj nakonec našel.  Podmínkú ftedajšího precedu eMeNVé (Místňího národňího výboru) bylo, aby f tej chalúpečke osamjělo žijúcí a uš dosť nevládnú babku něgdo umístňil do starobinca, co sa ftedy honosně volalo Domof dúchodcú a f tem časy to byl dosť úský profil. Hmm, asi f každej dobjě jě se starobú problém. Starci zaťežujú socijálňí systém, ket ich treba obriďovat, preťežujú zdravotňíctvo svojima neperspektivňíma chorobama, krankkasám zňižujú zisky na potenciálňí zlodějiny menežmentu, ríďá financijě jak ríďitelé, špízujú poctivých obchodňíkú, či zákazňíkú všelijkýma fintama neokrádajú (jak napríklad fčil, ket prepočítávajú zňížené dépéháčky o pár cenťíkú), zabírajú dúležité místa na vrátňicách v lukratívňích zamjěstnáňách, v hromadňí dopravjě, gde si nadúvažek aňi neplaťá, len si zadky rozvážajú hore dole, sem a tam, aby vyňúrali ty najlacnejší rohlíky a nakonec aj na cinteroch.   Co tam ale po troch grošoch... A propó.  Ketže múj otec ftedy pracoval jak vedúcí posudkový dochtor (vedúci lekár sociálneho zabezpečenia) na okresi, bylo to v jěho kompetenciji a možnosťách. Pochopitelne, okrem slepej túžby, žádné finančňí prostrídky sem nemjěl, teda mosel by mi ich bestak požičat alebo darovat múj otec. Proto bylo nevyhnutňí zavolat ho na stretnuťí se súdruhem precedú. Rokováňí skončilo zdárně a já sem sa vytěšoval jak malý Ferka. Ket sa dluchší čas potem ňic nedílo (za socíku to bylo normálňí, že sa častokrát dlúhý čas ňic neďílo), zavolal sem na MNV. Predceda sa velice čudoval: „Ty ňic nevíš?“ „Ná, co bych mněl vjědět?“ No a ftedy sem sa dozvjěděl, že múj otec za mojim chrbtem babku rýchlo umístňil do teho sociálňího zaríděňá a súdruh preceda túto chalupu sofort prodal iným záujemcom, kerých f tém časy nedostatkových potpultových tovarú bylo habaděj. Vysvitlo, že toto bylo celé vymyslené a v réžiji mojěho otca, kerý chcel abych predešeckým študoval, vzdělával sa, duševně rostel a né prestavoval, prerábjal, opravoval a zabíjal čas s haraburdama a ze schátralú barabizňú. Dnes je z ňí útulňí chalúpečka slúžící furt svojemu chalupárskému účelu.

            Ftedy sem to zazlíval otcovi, kerého sem mjěl ináč velice rád, kerý byl pro mňa obrofskú autoritú hlavně pro jěho humáňí postoje a vlastnosťi „šlechťica ducha“, keré byli v silňím proťikladě k mojim technokratickým sklonom. Pohled plný dúvjěry a porozumněňá, to byl múj otec, aspoň tak si to dnes se značným odstupem času ve spomínkách idealizuju. Já sem sa, zrejmně k jěho velkému sklamáňú, rozhodel preca len pro štúdijum na Strojňíckej fakultě Slovenskej vysokej školy technickej v Braťislavjě (1969 – 1974) a né na otcovú vytúženú medicínu, ke kerej sem, podla mojeho súdu, nemjěl žádné predpoklady. Strašně túžil po zachováňí rodovej a profesňí kontinuity. Tento ťichý nesúlad voči mojemu otcovi mi s potláčanýma výčitkama celý život zostal v podvjědomí. Štúdijum mi išlo  celkom fajn, skončil sem s červeným diplomem a s celoštátňím úspjěchem v ŠVOČ (Študentskej vjědeckej odborňí činosťi), pokračoval sem interňí ašpirantúrú (1974 – 1979), aš sem sa stal jedným z najmladších docentú (1985), fčilkaj su dúhý čas prescent, co uš, tak to asi zostane... Tak sem snát částečně odčiňil svúj dluch a naplňil jěho nesplněné akademické ambície pretrhnuté kedysi dávno Vídeňskú arbitrážú. Vráťme sa ale k chalupám.

            Túto „podpásofkú“ sa otcovi načas podarilo vychýlit moju chalupárskú trajěktóriu, rozchoďil sem ju pomály, no osud mňa bestak neskúr zavál na Záhorí do vedlajší mikroděďinky, zase do teho istého Mikulášova, kerý mi byl asi suďičkama prisúděný. Totiš náš súsed v Bratislavjě a zároveň manželkin spolužák z VŠ Ďuro B. pocházal právjě odtát. Slovo dalo slovo a pjěkná chalupa od Jožinovcú B. byla naša.

            Myslím, že já, manželka a ďeti, téš ďalšía roďina sme na tejto chalupjě skromně a ščastně prežili najkrajší chvíle našeho života. Manželku, kerá pocházá ze Straží, gde sa uáká, místňí uákači okamžite prijali za svoju. Bez finančňích prostrídkú sme ju sami povjěčšině svojpomocně dlúho budovali a těšili sa, naši chalaňi sa v detstve naučili „chlapské“ práce, manželka sa vyžívala v záhradě a okolité borové lesy poskytovali ohromné možnosťi hubárčeňá a téš športováňá (napr. gdo z vás paštěkárú zažil brusleňí na zamrznutých lúkach s rozlétú vodú). Chlapcom predtým časté infekty horňích dýchacích cest v prostreďí silíc a v ovzduší borových lesú prakticky zmizli. Po čase sa šak táto etapa našeho života naplnila, chlapci vyrostli a chalupu sme sa rozhodli prodat v záujmjě ďalších podnikatelských zámjěrú v roďine, keďže sa radikálně zmněňila doba. Já sem sa pri jí prodaji tváril hrdinsky, že to pro mňa neňi problém, vím, že to byl ftedy imperatíf doby, nevyhnutnosť, nebanujem, no maličká nostalgia a smútoček v srdéčku preca len zostali.

            Ket sme sa balili a opúščali Miklhúf, asi nebesa mi vnukli myšlénku, že zbjěhňi za týma Valofcama a opýtaj sa, či by ten pozemek ze začátku mojich spomínek preca len neprodali? Odftedy utéklo ze patnást rokú a pozemek furt ležal zanedbaný ladem. Motyka vystrelila a 8 árovú „latifundiju“ na druhej avenjú v Miklhúfjě (totiš máme tu len dvjě ulice) sme tentokrát kúpili. Čas bjěžal, mezitým aj kotovicová chalupa na súsedňím pozemku spadla, vícerí sme jakože podňikali a téš spadli jak tá nepálená tihla. Teda skrachovali jak aj múj bývalý kolega, kerý sa zachraňoval dodáfkú origoš fínských drevjěných domkú. Uvaril mňa na tak zvanú zavádzací cenu, kerá sa nakonec ukázala dvojnásobně vyšší jak keby sme to stavjali klasickým spúsobem z našich materiálú. Ale co uš, nakonec sme jakš takš s odretýma ušama a s dluhama postavili. Aktívňí pracovňí časť našeho života utékla jak voda a pot penziju sme to komplet v BA zabalili a presťehovali sa do, pro mňa, vytúženého raja prírody, pohody a klidu. A fčil tu žijeme a jak všeci ostatňí čekáme, co bude dál.