MUDr. Milan NAGY knihy :)  books

Jak sem otevíral šenk na Miklhúfje

         Mám dobrého kamaráda Milana, je ode mňa mladší a je to taký pochábel jak já kedysi za mlaďi. Rás sa mňa celkom vážne opýtal:

Pišta, nechceš kúpit  kulisy ze známého fimu pána režiséra Juraja Jakubiska: „Love Story Bathory“?

Čeho?

No kulisy... To je tak. Ten film sa natáčal aj v skanzene pod Tatrama v Pribyline. Je to tá budova s takým typickým zvláštňím holubňíkem, sú na ňu ve filmje exteriérové zábjery a se špiónem  Bolkem Polífkem téš zvňútra.

Víš, tyto kulisy navrhel sám majstr Jakubisko. Ket filmovačka skončila, paňi Deana si to vydarené drevjené ďílo chcela zebrat preč. Pro ňul žel, asi í uňiklo, že zmluva se múzeem to nedovolila a milá paňi manželka odešla s neporíďenú. Na ja, co čert nechcel, došli ale památkári a rezolútne vyhlásili, že imitácia stavjaňá ze 16/17. storočá z Čachťic nemá v stredoslovenském skanzene liptovskej ďeďiny co hledat. Tak hlavy dali dohromady a nakonec, že by tú búdu kúpilo mjesto Bytča, že tam urobí pamatnú izbu uherskému palatínovi Thurzovi, cťitelovi a protektorovi  grófky EržiBetky  Bátoryčky, kerý mjel púvodňí sídlo a centrum svojich majetkú právje v temto mjestečku. Človjek míňí, demokracija mňeňí, nové volby, nové cíle a bylo po Thurzovej izbje revolučňích tradícijí.

V Bytči operujú alebo operovali jak podňikatelé ňejakí Francúzi, kerým sa asi uhersko-čachtickej grófky opradenej legendama zželelo a rozebratú budovu odvézli do skladu, že ňeco vymyslá. Nevymysleli ňic a v sklaďe ostala hromada trámú a desek s hrebíkama, vyviklanýma pantama a falešnýma kováňámá, kerá  zabírala moc skladového místa. Byli z teho uš otráveňí jak pany za grófkiných časú. Tak ugavaríli mojeho kamaráda pána Ing. Milana, kerý pro ňich jak živnostňík robil ňejaké palírské práce a asi nechcel dójít o lukratívňí zakázku, co narobíš, tak z núze kúpil. (Šak aj Francúzi kúpili úfam enem pod tlakem pána primátora a né z nezištňí lásky k uherským ďejinám.) A fčil co s hromadú dreva? I našel sa podobný avanturista, dobrodruh na Záhorí (teda já), že nakonec na svojem humne „ U Pejka“ k pocte a cti majstrovi a najslávňejší po Bordžovcoch travičke, znovu budovu postaví, povjedzme  za účelem konáňá rúzňích spoločenských aj roďinných podujaťí, kde sa hosté budú trávit enem samohonkú. Mimochodem Čachťice sú odtát vzdušnú čárú vzdálené enem tak ze 35 kilákú, teda byla by skoro doma. Navíc existujú od stavby plány a aj partia, kerá stavjala objekt púvodňí.

Slovo dalo slovo a jedného sychravého jeseňího dňa u nás na Miklhúfje pristáli dva najobrovskejší kamióny jaké si víte predstavit, a v ňich čachťická história. Splašil sem partiju dobrovolcú brigádňíkú z blískej mokrej štvrťe, kerí celý deň tento materiál vykládali na našem humňe.

(Treba ale dopredu poznamenat, že v našej malinkej ďeďinke, od čas odebírky tetky Mariši šenkárky do raja nebeského, nefunguje žádný šenk a místňí štamgasťi mosá chodzit ukájat smed do vedlaších dzedzin. Tam ich lokálňí ožralci škodoradostňe vítajú s velice poňižujícíma slovama: „Co, zas máte zavríté?“)

A propó, čudovali sa mojému počíňaňú prevelice, nedalo im, že odkedy sa drevo na spáleňí vozí v takých honosňích kamiónoch... Krúcili huavama, že sa može nájít taký somár, kerý za hromadu bordelu vyhodzí také nekresťanské peňíze (vjeci sa vyvinuli Bohužel zaťím tak, že Milanovi sem dofčilkaj ňic nezapuacil, nádzej umírá posledňí, odkazujem na dole uvedenú básňičku a zvýrazňený verš, keré hodňe napovjedzá proč.) Chuapi nadobudli neomylňí intuitivňí presvjedčeňí, že to bude najspíš ňejaké výnosňí gastronomické zaríďeňí, na kerém já vychcatý Braťislavák budu zarábjat nekresťanské peňíze na chudobňím vidieckém pospolitém ludze. Abych ich vyvédel z omylu, že nende o žádnú kulehu, byl sem proto núťený im vyšší uveďenú story povyprávjat. Moc mi nevjerili, súďíc podla pochybovačných gest a ksichtú a téš osud byl zjavňe proci mňe. Ket teperili z kamióna velice čašké okované vstupňí vráta, co čert nescel, na ňich pripevňená cedulka, o keréj sem ňic netušil – ná, dzívaj dole.

Od tej chvíle mi uš ňigdo neuvjeril, že z teho nakonec nebude krčma, hospoda, šenk, pohosťinstvo. To ale neňi šecko. Táto správa sa rýchloscú blesku rozšírila v blískej aj vzdáleňejší komunite Priateľov né žehu, ale chlastu a ket sa naši kamarádzi sťehováci v najbližším termíňe došli posilňit sa do šenku v Lakšároch, uš ich nevítali jak obyčajňe ze slovama:

„Co, zas máte zavríté?“, ale: „Ná chuapci, kedy otevíráte?!?“

A tak sem skoro na Mikulášovje otevrel šenk.

PS: Enem na dokresleňí situácije:

Požičky

Rubl zdá sa, že je v riti,     dluch  Ú eS Á bych nechceu „míti“.

Huava bolí s dluhu Grékú     pohltajú ešče kvanta lékú.

 

Mně stačí dluch od Darinky,     kúpil sem zaň mandarínky.

Zlatka mňa už kopla v zadek,     ty si zlodzej, ty si smrádek.

 

Hubu drží Marika,     rozmýšlá, ňic neríká:

 „Prachy nesmjá ležat v bance,     mosá plnit mjěšce, rance.“

 

Karol dlúho živí firmu,     neňi teplo, máme zimu.

Oškubau aj svoju ženu,     snát ho z domu nevyženú.

 

A ten chudák synak Čimo,     celkom s teho rádně mimo.

Svatofci mi dali proto,     nech s ich cérú nehrá Loto.

 

A co náš najschopnější Pišta,     pomáhá nám, to vjěc istá.

Zebrau šecko co sa dalo,     vjěno, léno, co nedalo.

 

Laco ten má úsměf kyslý,     že nevrácim, furt si myslí.

Nedzivím sa,  vjěru tak,     poščau zuata náklaďák.

 

Milan ten mi kúpiu laty,     já sem mu ich v kamnách skráciu.

V pohodze je enem Edo,     vráciu sem mu, jeho krédo.

 

Naposledy od Slováka Janka,     nepýtal sa, poščal, né jak banka.

V živoce sa príteu dycky nájde,     co ces tŕňí k tebjě zájde.

 

Nic to, vjěritelé na bránu mi tučú,     vráť to love, prachú guču!

Nechcu, aby do mňa túkli, bili,     ale aby dúho žili.

Nech si v zdraví užijú,     úroky aj s penzijú...

§§§

dedo Pejo alias Bathory Erszebet