MUDr. Milan NAGY knihy :)  books

Pejo Vidlár

Mireček

        Na dzedzine, v každém mísce, nájdete čovíčkú, kerí sa čímsi vyznačujú, oddzelujú  sa od druhých, kerí sú v čemsi aj v něčem inačí, známjejší neš tý ostatňí. Aj u nás, v mauej osadze o šedesáci číslách na pokraji (né zúfalstva ale) vojenskej strelnice,  máme takového téš (neskúr sa dozvíte, že proč Toš).

        Mireček, čovjek s kerým by, s odpušteňím, nepoheu ani režim na Kubje. Nevím jak to robiu, ket práca byua povinoscú, robota sa mu jaksi  vždycky vyhua. Zato ale šenk né a taktéš šecko speněžiteuné z blíského aj širšího okolá.

        Predsa len, keby ani Velký Mufty Kim na něho nemjeu, tak chuapi Záhoráci ano. Byuo to tak. Mireček v šenku ve vedlajší dzedzine rádně popiu na sekeru od kamarádú. Dušovau sa, že im to vrácí, ket ho dovezú domú. Na čem inším neš na hitě automobiuového prúmyslu z Trnavy, na tisícdvjestotrojke. Tak sa i stauo, no Mireček po cesce priznau, že nemá ani floka, že nezapuací. Dzedzina ešče nevidzeua 1203-ku, kerá po zastavení pred Mirečkovú bránkú a po vypnucí motora, na krajnici poskakuje dopredu  dozadu, nahýbá sa doleva aj doprava, se strašným buchotem z  ňútra. Zrázu sa otevreli zadní dvera, potom Mirečkova bránka a dvá svalnatí statní  Záhoráci schyciui miuého Mirečka, každý za ruku a nohu a šup s nim ces bránku ksichtem dole po betónovem tratuári. Leceu a šmýkau sa tak ze dva, tri metre. A tak k monoklom z kabíny pribudui aj cestní vyrášky, ketže akorát nebyou náledzí.

        Mosím ale priznat, že Mireček je vychýrený hubár. Já ked idem na hríby, obyčajné stúpím do hov.. alebo nájdem několko trcgumý, hríbú máuo, často krát jeduých iba rás... Jeho plné koše sa ale s Paštekárama úspješne mněnili na penízky a hnet nato sublimovali na špiritus. Jako zedník sa asi vyučiu u polského staviteua architekta Hundertwasera (Stovodu) v Rakúsoch,  kerý šecko stavjá čapato a nakrivo.

        Víc šak sedzí vjec, že fingované Mirečkove choroby a z nich odúvodněné  maródky byui jeho častým společníkem. Dochtor na ščascí a zafčas pochopiu, že menší škoda pro štát bude, ket Mireček bude PéEn. A tak pomalúčky bježau  čas aj socík, s kerýma  Mireček nijak  nezávodziu.

        Mněl ženušku, tuším téš Mirku, toš z Moravy, (odtát prezýfky Toška, Tošák), kerú v rámci jakejsi družby ešče za ČSSR k nám dovézui ukázat jak potenciální nevjestu, ale pro celkom inačího típka. Chuapca s rozštěpem, nepjekného, sirotu (ftedy sa sociálň í súdrušky starali aj o takéto vjeci, lebo pracujúci byui po straníckej legitimácii a funkcii už na prvním mísce). Mireček neváhau, nehledzel na politický zámjer súdruhú a dzívča, o kerém sa Bohužel nedauo povidat, že je šumné ani v najružovejším sně, po bleskovej lásce pojau za zákonitú manželku. (Vidzíš ten uvážený zámysel súdruhú? Vlastně ona mňeua byt citlivo profilovo spárovaná ke odpovidajícimu žeňichovi jak to byou zvykem v nóbl rodzinách!) Jaké zatmnění nastaou u Mirečka, sem sa dodnes nedozvědzeu. Lebo Mireček ftedy vypadal skúr jak chuapec neš chuap, neni golemovskej ani zavalitej postavy, dodnes ščíhuý, ale né rachytický, kučeravé husté vuasy, súmjerná pjekná tvár aj ric – pozor, enem pro baby!, tanečný krok, radosc pohuedzet. Jak ríče dobre informovaná odpočucím a vjeci znauá jeho susetka tetka Márka, chuap sexuálne výkonný a ceuonočne vytrvauý. Mireček evidentne na noční klud súsedú nehuedzeu. Proč sa im teda narodzili  iba dvje dzeci, nerozumím? ChválaBohu velice pjekné dzífčátko po tatovi, no a chuapec, kerý krásy nepobrau, ceuá mama. Povahy šak čisté, dobré, obidvá. A takto šeci spouem ze dňa na deň slimáčím tempem, někedy s buchnátama, fackama a nadáfkama, vcelku harmonicky budovali  krajší zajtrašky.

        Ket byua núza najvyšší, ozvauo sa aj  jejich sociální cícení a láska k blížnému. Mireček donúciu svoju ženu a do Bracisuavy cúgém chodziui spouem dávat kvalitní vyluftovanú záhoráckú kréf. Poviný odpočinek a sýtá strava po odbjery krevy šak u Mirečka mjeli povahu tekutú.

        Další dědiči, jeho bratri,  tý sa rozpŕchui do svjeta a tak si v domečku kralovau sám. Co narobíš, bez služebníctva a personálu sa ale rodičofský domek za trízva pomauičky rozpadau a chátrau. Šak hodnota to byua aj tak.

        Stereotyp, fádní život v pohodze, kedy byuo šecko jasné, máuo prírastkú dzecí v osadze, škoua sa zavreua, šenk sa udržau. Novosci do osady na Záhorí čaško prenikali a starousedlíci o ně vlastně ani nemjeui zájem. Kvúli vojákom byua stavební uzávjera, výdobytky súdruhú (zbohatlíkú) v individuálním socialistickém stavebníctvje  tu´s  nevidzeu.  Záhradky, záhumenky, maué hospodárstva a slépky, keré určovali chod života ženskej pouovičky f tejto dzedzinke.Jasně, že tej druhej šenk a po pravdze, tetkám všady prítomné kuebety. (Takú spravodajskú suužbu Si aj nej Si nemá ani Izrael.). Nech sa na mňa nikdo nehněvá, rozruch do mrtvých vod donášali chalupári. „Masláci“, „Paštekári“ vícej z Prešporka méněj z Mauacek, stredná vrstva bježných ludzí majících v hlavním mjesce predsa len pohodlnejší zamjestnání, ešte se zdravým sedláckým rozumem, kerá utekaua kedy mohua z mjesta do našeho zapadákova. Nečut a nevidzet, na chvílu zapomenút pri normálních ludských činnoscách a vztahoch na to ideologické Kocúrkovo. Alebo sa vrácit do rodičofského.

        Ale co, bum bác, blesk z jasného neba a byua tu něžná. A šeci dofčilka otrávení, apatickí alebo nasraní sme z rázu byui mudrlanti demokrati, vážení kapitalisci, podnikateué  špekulanci, pobožní vjerící, no šeci se silným vlastníckým tahem  ke gruntu a majetku. Aj  Mireček. Sem tam k nám zavítaui rodáci emigranci, aby nám ukázaui, jak si dobre žijú a jak bude dobre aj nám. Rozvíriui stojaté, socíkem ešče furt šmrncnuté vody a v osadze to vždycky byua významní udauosc, o kerej kuebetnice ešče dúho menovaui. Jak ve skutečnosci chválenkári žiui v tem bohatém svjete sme sa dozvjedzeui Bohužel aš neskúr.

        Spomínám si na dvje príhody Mirečkového „nového“ ekonomického mysleňá:

        Prvňí: Rás podgurážený pod parú, ket siua mužná vreua v něm, ale pani Mirka uš nevládua ani podržat, rozzúriu sa do bezsebja a začal ju muácit huava nehuava. Utékua a našua azyl u nás jak fčil Araby v Německu. Ulútosciuo sa mi jí a išel sem mu domúvit. Pri bránce mňa dúrazně zastaviu, abych bes povoleňá na jeho majetek nevstupovau. Zamumlau si, že na svojem pozemku si po správnosci može svoju ženu (rozumjej svúj majetek) muácit kolko sce. Ale ket moje mimosúdné rešení neuspjeuo a jauová mediácia uš trvaua dúho do noci, pokúsiu sem sa to vyrešit ináč a zavouau sem četníkú. Vysvjetliu sem im situáciu a požádau ich o razantnú nápravu. Po revolúciji zneiscení policajci sa vráciui se správú, že násiuný útok uš pominuu a že demokraticky nemožú nic robit. (Sakra, aš fčil mi došuo, že pani M sedzeua u nás, oni ju domuácenú vidzeui a vypočuui, tak nač tam vlastně išui, aby sa vráciui s takýmto geniálním rozhodnucím?) Prekvapeně im ríkám: „Ná jak v minulosci, chuapci, šak to neni tak dávno, co nic nevíte?“ Vyvolajte útok a máte dúvod zasáhnút. Po tejto múdrej radze sa v nich prebudziui predrevolučňí gény a Mireček skončiu jak s tú 1203-kú. Muadý chuapci neskúsení zas došui o radu, že co fčiu? Ná nic, nalošte ho do auťáku, zaveste ho do lesa tak patnást - dvacet kilákú a dokedy sa vráci, šak on to tu dobre pozná, nestrací sa a nezabúdzí, vystrízuivý a bude cicho. Prd makový. Za dvje hodziny byu cirkus zas. Poščasciuo sa mu stopnút nejakého buázna, kerý ho v noci dovézeu aš domú.

        Druhá: Uš v menovaném domje, Mireček zdezdiu hromadu štrku, kerá sa postupem jeho gazdováňá premněniua, vzněšeně povidané, na hromadu zeminy a stavjebního odpadu. U nás prostě na kopu bordelu.  Potrebovau sem zavést nějakú jamu a tak sem ho o tú hromadu šeckého popýtau. Odmýteu mňa, že sa chystá něco betónovat a tam sa mu to hodzí. Pokát já vím, tak betón se zemú nemá dúhé trvání, tak sem ho presvjedčovau dálej. Márně, vyučený zedník zanovito trvau na svojěm. Čas bježau a v Dubaji zatím postavjali ten luxusní komplex Palm Bíč, či jak sa enem menuje, no Mireček furt nic. Spravodajská suužba mi zradziua, že Mireček akorát trpí suchotama, ergo kuadzífko, nějaké lóve by sa mu hodziui. Ket rás pomauým čaškým krokem ze strany na stranu míňau našu chalupu, tak sem využiu vhodnú chvíuu a ponúkeu sem mu znova, len tak ze srandy, za tú kopu neporátku sumu odpovídajícú aktuální cene kvalitního štrku. Zastaviu sa zavrávorajíc, huboko sa zamysleu, kolko by to asi vydauo púldecákú (dneskaj by GPS povidauo - prepočítávám). Nato ožraleckým mumlavým huasem vynéseu pro mňa zdrcujíci verdikt. Odpovidau mi vjetú nerozvitú, to jest jedziným suovíčkem: “SUABÉ!!!“. A dústojním krokem, o mňa sa ňijak nezaujímajíc, po svojej sinusoidze neisto odkráčau do neznáma...

        A jak to tak bývá, od Mirečka žena utékua a ščasně žije s nějakým dúchodcem ve vedlajší dedzine. Její spokojenosc vidzet huavne na její postavje, ket, prepytujem, ze zmorenej  zešúvjerenej  vychudnutej na kosc a kožu starenky je zrázu o tricet kiuo plnokrvnejší usmítá baba.

        Ket bratri rodičofský barák prodali, prescehovau sa do garážošopy, o kerú v súdze jak o premlčanú vjec nakonec aj tak došeu. Ket mu vypuaciui jeho dědičský podzíu, po dzedine ukazovau plnú buxu. S výhražnýma suovama sa obracau do smjeru, de leží Bracisuava, hroziu a vykrikovau (prepáčte mi to, no to sa mosí napísal v origináli): „Fčil, kurvy v Bracisuavje traste sa! Fčil uvidzíte!“ Úfam špatně odhadeu ceníky, lebo táto aktivita skoro pominuua.

        Traste sa, stauo sa Mirečkovi skoro osudným. Cesta medzi našú osadú a susední dzedzinú je lemovaná orechama, keré byui každú jeseň zdrojem jakých takých Mirečkových príjmú. Podgurážený nebojácně vylézeu na vysoké hauuze orecha a tráseu. S orechama zetráseu aj sebja. Zuomená chrbtica sa hojiua dúho, šak zuá zelina nevyhyne, ale palička Mirečka sprevádzaua dúhý čas. Dochtorovi sa ulevilo, protože tento objektívní úraz mu poskyteu profesionální aliby tuším na dva roky. Mireček situáciu okamžice pochopiu taktéš a vysimulovau si další  rok. Ket ho nikdo nevidzeu bez paličky štrádovau jak husár, ináč jak hrbáč ot Matky Boží ze Šaščína.

        No a co sú ty paradoxy života? Mirečka bezdomofca dočasně  prichýliu ten starý muádenec, kerému kedysi vyfúkeu nevjestu. Nevím, cosi mi napovídá,  že z vděky...

        U nás šenk, v tejto novej dobje, ket ide o prachy a zisk, sa ukazuje jak nerentabilní. Naši kapitalististický dúchodci radši investujú do lékú a potravy, neš do picá. Predsa ale jeden od nás z mokrej štvrce sa šenk pokúsil zachránit,  no a aby mjel aspoň jakýs takýs obrat, čepovau si sám. Dúho jeho živnosc nevydržaua. Tak je u nás šenk nadobro skrachovaný. Ožralci chodzá proto suopat do hospody do susední dzedziny, kde ich místní štamgasci  žertovně vítajú: „ Ná co chuapci,  dneskaj  máte zavríté?“     

        Jakú múdrosc a poučení napísat na závjer? Ži tu a fčil. Mirečka sem nedávno míňau na ceste ze susední dzedziny. Ležau v príkopje, aš sem sa lekeu, že je tam celkom ot nějakého auťáka nebohý. Pribrzdziu sem a f tem vidzím, vystríté  nošky šarmantně preuožené jedna cez druhú a Mirečkúf spokojený kukuč jak labužnícky potahuje z cigaretky a smjerem do nebes  vypúščá romantické obláčky dymu. 

"Teda tak co?" ... "Tak nic!" ... "Tak  zues!"

PS1: F tejto (jak sa fčil ríká „ízi“, f tejto „kúl „ a „hepy“) „story“ nejsú žádné postavy ani udalosci vymysuené. Lebo na Záhorí je šecko pravda ..

PS2:  A ešče nedzelňí chvíuka poézie o Mirečkovi z časú, ket žiu se svojú ženú v súzvuku a súladze:

Ná, večer zájde do šenku okoštýruovat pálenku.

Propláchne to zlatým mokem, kým huava nespadá bokem.

Pajdá domú, „´večer!“ zdraví, stará nato takto praví:

„Ty ožrane! Ty ochlasto! Nevíš kolko je sto a sto?!

Žádný večer! Slunko! Svítá! ´Dobré ráno!´ dozaista!!!“

Októbr 2015