MUDr. Milan NAGY knihy :) books
|
Pejo Vidlár Nějak to moselo začat Pokát moja vjědomosť sahá aš do XVII. storočá, tak všeci Vidlári sme sa hýbali v úském teritóriu na severňím Záhorí od Holíča po Radošovce. Jějich ména byli a sú Marťin (1x), Juraj (2x) , Jozef (2x), Štefan (5x), Karol (3x) a Viktor(1x). Ostatňí tré predkové mojěho otca byli remeselňíci: kožušňík, obuvňík a stolár. Já sem sa naroďil v roku 1951 uš v „panskej“ roďině malomjěstského dochtora. Mjěli sme slúšku, zato bílé potkolénky jak pani Keltošová né. Ket sem sa naroďil jak treťí děcko proti vúli slúšky Julky, dožralo ju to a od nás utékla. Pro další slúšku uš komunisti v Holíči pochopeňí nemjěli.
Ketže moja mama zase nemjěla vlohy pro pedantňí výchovu tatem vytúženého a vynúteného poškrabka a pracovňí výkony odíděnej slúšky citelňe chýbali, mojě dětstvo bylo poznamenané silnú dáfkú pouličňí slobody. F tej dobjě bylo štandartňí oblečeňí tepláková hnědá alebo modrá súprava, tepláky s hrubší tkaniny s gumičkú na spodu, bunda – bumbaja a na hlavje rádiofka (čepka s čudlíčkem navrchu pripomínajícím malú anténku, za kerú sa potáhlo pri skládaňí rádiofky z hlavy). Na nohách byli v léte trampky, kopačky, u děfčat cvičky Jarmilky, na pochody pionírky, v zímjě kožené (né s umjeliny jak fčil) baganče s kovovýma potkovičkama vzadu, fpredu s pléškem a s reménkama ces šnurováňí, v déžďi galoše (a doma kostkové teplé papuče s prackú, kerých zadňí pata sa zešlapala kvúli leňivému neobúvaňú celej papuče). Ráno sa obléklo čisté, vypustilo sa ven a večer všecko putovalo do pračky, kerú na koleně šikovně vyrábjal z vyváracích hrncú elektrikár sused Franta K. A tak furt dokola. PEJO, MÁRIA, AŇIČKA Moja mama mňa láskyplně a žartovně někedy oslovovala: Vidlošu, Vidlošu, co potem neskúrej prenésla na našich synú, svojich vnukú a já fčil na svojeho najmladšího vnuka Vikoša. Něgdo mňa volá Štefane, málogdo ľúbozvučne Štěvko, Prešporáci šmrncnuťí maďarónstvem Pišta, téš v rodném Holíči Štela, Šteli, ale ot detstva sa v celej rodine a neskúr aj v širším okolí ujala moja prezýfka Pejo, Peja, Pejko, Pejušek, Pejine (ty jeden šuline), kerú nosím dodnes deň. Spomínka na její vznik mi tlačí slzy do očí. Nebyl sem dva krát dobré děcko a tak moje dvjě o dosť starší sestry museli zasuplovat aj funkcie odíděnej Julky. ... Spomienka Moja sestra Marika mňa hojdávala, uspávala a často mi spívala, né právjě najčistějším sopránovým hláskem opernej divy, co evidentně zanechalo po celý život negatívne stopy na mojej duševňí rovnováze. Anča zas otŕčala nos do pubertálňího svjěta a opatera uvreščaného sopláka byla pro ňu nočňí mora. A jak to v životé bývá odríkaného najvjěčší choseň, čítávala mi v čestine veršovanú pohádku o koňíkovi Pejkovi, kerá sa mi tak lúbila, že ju mosela dokola furt opakovat. Pochopitelne sa ju nevdojak naučila naspamjěť a ket sem sa v dospjelosti pokúšal oživit túto nádhernú spomínku a něgde túto knižečku zehnat (Co sa mi dodnes nepodarilo, podarilo sa to ale mojej spolužáčke Evjě T. žijící v Praze a urobila mi tým nesmírnú radosť.), torzo z tejto prekrásnej veršovanky, keré si po šedesáti rokoch zapamatala, mi napísala do školského zošita. Uchovávam ho zároveň ze spomínkú na moju najstarší sestru, kerá nás pre nedávnem navjěky opustila. Nech je jí Zem slovenská lachká! No a o čem byla pohádka, s kerej pocházá moja prezýfka? Velice skrátěně: Zlý Jeňíček dostal takého tahacího drevjěného koníka Pejka na kolečkách. „Jeníček měl Pejka rád. To Vám byli kamarádi! A mjěli se moc a moc rádi.“ Chvílu sa s ním potěšil, pohrál a skoro sa ho nabažil, kvúli generálovi, kerého donésla teta s Prahy sa na něho nahněval a zahodil do kúta. „Koníčku můj smutný vraný, velice jsi polámaný. Jeník je zlý kamarád, proto už ho neměj rád. Poslechni mé moudré rady, nezústávej déle tady, odejdi, jdi širým svjětem, hledej cestu k hodným dětem.“ „Hračky Pejka k sobě vzali, ... bolesti mu pofoukali.“ Smutný a ubolený Pejko sa vybral do svjěta hledat lepší deti. „Na váš domek právě svítí pěkná jasná hvězdička, proto myslím, že tu bydlí hodný hoch anebo holčička.“ Blúdil, až nakonec celý uzimrený vešel do maštale k naozajstnému velikému koňovi Tátošovi. Ten ho zehríl a pofúkal jeho bolačky. Ráno do maštale vešel dědeček, zebral milého koníka Pejka a ríká: „Hodný chlapec Ondra, ten tu bydlel. Jěn pojď se mnou, maličký. Nejdřív pospravím ti ouška a zahojím nožičky. Dám ti pěkné podkovičky a téš nový ocásek a při tom ti povím o tem hodném chlapčekovi.“ „Chlapec umřel, když byl ještě velmi malý. Andělíčkové ho potom tam do nebe k sobě vzali. Tam je můj maličký chlapec v andělíčka proměněný. A tak tu na zemi žiji, starý už a opuštěný.“ „Neplač, děde, dej mi křídla, a já půjdu až do nebe k tomu tvojěmu chlapečkovi!“ „Ty jsi Pejko, koník vraný, malovaný, osedlaný. Tys můj malý koníček. Hned jsem věděl, že tě ke mně posílá múj dědeček.“ A když zajde jasné slunko. Ondějko a malý Pejko vedle sebe stále spolu, dívají se na dědouška, na zem dolů, na zem dolů.... Hračkám bylo za Pejkem smutno, tak medveďík Míša sa za ňím vybral aš došel k dědečkovi: „Ovšem že vím, medvíďátko. Já vím všecko o Pejkovi“, přitom slzy jako perly tekli z očí dědečkovi. A na jednou mléčná dráha k Míšovi se priblížila a hvězdička za hvězdičkou na cestu mu do nebíčka posvítila. Nakonec šel aj oslík Ríša: „Nu, dědoušku, řekněte, co Ondrovi pošlete?“ Starý děda rychle vstal, kožíšek si rozepjal, do voza dal trochu chvoje, položil naň srdce svoje. A jak srdce dědouškovo prošlo branou do nebíčka, v tu chvíli se proměnilo zas v našeho dědečka. „Dědečku můj milý, drahý, zústaneš tu navždy s námi?“ „Zústanu, vždy s tebou budu a se všemi nebeskými sirotami!“ A když přijde Štědrý večer, hvězdy svítí nejkrásněji, neboť všichni andělíčci s nebe na zem chodívají. A v té chvíli z nebe celým svjětem putovali dědečkovi hračky ke všem hodným dětem.
Anna Pejko Mária
Doc. Ing. Štefan Vidlár, CSc. (Kto by si vtedy pomyslel, čo za kápo z tohto fešáčika vyrastie!) Život ubíhal v radosťách aj v starosťách a pod starobu sem si splnil svúj sen, malé hospodárstvo ze všeckým možným zvíratstvem. Voláme ho že Humno u Pejka. Pejo je púvodně méno pro ťažného koňa, kerého na humne ale nemáme. Tak sem pomenoval ménem Pejo našeho kanca, aby byla zachovaná jakás takás kontinuita rodu, ketže já sem si uš svoje odslúžil. Základy lásky ke koňom a zvíratám obecně téš, aj naprík jednej nepríjěmnej príhodě, asi vybudovala táto krásná pohádka. Sice takto. Na štátňí majetky v Holíči sme partija chlapcú choďívali jězdit na koňoch nélen v jízdárňi, ale hlavně po plenéri. Mjěli sme tam žrebca, zúrivého, nepokojného, neurotika, zákeráka, dneska by sa dalo povidat, že s vlastnosťama politika. Tehoto koňa sa každý bál a pred jazdú sme si lósovali, na koho pripadne. Ten deň na mňa. Dával sem si rádného bacha, hlavně okolo prírodňích prohlubín, do kerých tento výtečňík s radosťú zacúval proti vúli jezdca, vzepjal sa na zadné a ludskú príťaž ze sebja z lachkosťú zhoďil do tej jamy. Neutékel, ostal stát a vychutnával si, ničemňík jeden, pocit vítězstva. Po šťastném návrate teho poobjěďá, ket sa mi nic zlého neprihoďilo, po vyrajbovaňí a ošetreňí koňú, já neskúsený koňíčkár sem sa v uzavrítém boxi!!! postavil tvárú pred jeho mordu, čík tu čík, jak spívá Lujs Amstrong a s vděkú sem ho išel pohlatkat po štici. Ftedy ten pako s celej sily fŕkel hlavú dopredu, rovno do mojeho ksichtu. Prasknutá lebka, posunutá a zlomená prepáška v nosi a popraskané zuby (s jednym z nich sem sa trápil s kamarátem zubarem aš do dúchodkového vjěku, kedy sa ukázala pravá príčina bolestí prasknutého zuba aš do koreňú, co neodhalili aňi rentgeny aňi šlendrijánskí málo zaplatěňí dentisti). Na další možné dúsledky tehoto buchnúťá hlavy mojě okolí, keré tento príbjěch pozná, zvaluje všecky úchylky a odbočky v mojěm správaňí sa. O někerých dúsledkoch dofčilkaj netuším aňi já sám. Na koně sem však aňi po tejto nehodě nezanevrel. Sem starec, ale predca sem sa vybral aj pri svojej nadváhe zacválat si na statném valachovi. Co čert nechcel v plném bjěhu sa mi pot hmotnostňím preťížeňím utrhel ten hlavný potbrušňíkový remeň sedla, keré sa okamžite zvrtlo a já v celej dlúške prásk do záhoráckeho písku (ChválaBohu, že to nebylo něgde v Karpatoch na vápencovém podloží). Z bessebja do vjědomjá sem sa bes prilby prebíral hodnú chvílu a postupně sa mi vrátil aj múj púvodňí svjětonázor. Na druhý deň mňa chlapci kamarádi došli nafčívit a ket viděli, že sem to asi v zdraví prežil, skonštatovali: „Ná fčil je s tebja echtovňí Záhorák, buchnutý na huavu!“ Nevjěděli, že po druhý krát vďaka koňovi.
Epilóg Múj kamarád, fčil dvorňí vydavatel mojich nesmjělých literárňích pokusú, „zubatý“ dochtor MUDr. Milánek, dofčilkaj aňi netušil, proč sa celý život tak morduje s mojima rozbitýma zubama...
PS: MOJA VEREJNÁ VIANOČNÁ SPOVEĎ L.P. 2019 Ja katolík Bol som vychovaný ako človek veriaci - katolík. Prirodzené vnútorné Lutherovské rebelstvo a tiež istá pohodlnosť sa u mňa prejavujú vo veľmi nízkej frekvencii praktizovania cirkvou predpísaných úkonov. Prečo sa tu, naozaj iba laickým uvažovaním, vyviňujem? Bez urážky rétoriky kňazov, ale filozofická úroveň väčšiny kázní a ich posolstvo (česť výnimkám), ktoré som si v kostole vypočul, ma skôr odradila ako pritiahla k návšteve svätých omší. Väčšinou išlo o hromadenie mnohokrát opakovaných slov, málo predstaviteľných obrazov, symbolov a etických prímerov, nejasných príkladov a biblických citácií. Sú skôr rutinní katechéti ako kreatívni teológovia. Mnohé driemajúce auditórium tomu hádam aj nasvedčuje. Naopak, nielen vo Švejkovi, ale aj my sme raz zažili jemne struňkovaného kazateľa na polnočnej... Skutočný celibát je obrovská obeť zdravého človeka, ktorý v záujme poctivej viery urobí vážne celoživotné rozhodnutie. Takýto človek si podľa môjho názoru zaslúži úctu a rešpekt. Ale: Deviate Božie prikázanie: "NEPOŽIADAŠ MANŽELKU BLÍŽNEHO SVOJHO!" (Thou shalt not covet neighbour's wife *) Príležitosť robí zviera, pud je silný, v srdci diera. V čistom krbe teplo horí, rozum, vôľa žiadosť zborí.
Celibát Kňaz znásilňí chlapca-brata, cože na to cirkev svatá?! Neňi žena, je tu brat, nebude f tem celibát?! Objeť proťi príroďe, s Bohem fskutku je v zhoďe?! Zdravý chlap je f pokušeňí, ve víri takej je, či neňi?! Ježiš Kristus, Magdaléna, zdravý muž a zdravá žena?! Že sutana geja skryje, hrích ten sotva z ťela zmyje!
Nie je to, silným slovom vyjadrené, čisté farizejstvo? Možno aj špekulácie nad kompozíciou obrazu slávnej poslednej večere Leonarda da Vinciho o Ježišovi a miláčikovi Jánovi (Márii Magdaléne?) majú reálne pozadie. Tiež si spomínam na takúto neveselú príhodu. Po smrťi mojeho otca ho mjeli ale zraďit predstavitelé tých, kerých považoval za morálňí autority (někedy svojemu kamarádovi pánovi dekanovi Pástorovi žertovňe nadával do černoprdelňíkú). No a f čem byla tá irónija? Umrel 24. 8. 1991 bleskovú smrťú ve vjeku nedožitých 82 rokú po akútňím srcovém infarkťe na lavičke autobusovej zastáfky, ket išel z Holíča do Skalice do nemocňice za svojú nemocnú manželkú. Ket sem mu išel vybavit cirkevňí pohreb do holíčskeho kostela, f kerém právje čerstvje gazdovali mňísi, myslím, že rehole Dominikánú. Dva roky po pádě komunistú byly pochopitelně na koňi, sprísňili kánon, dodržávaňí cirkevňích regulí, někedy tuším aš do absurdity. Mňích sa mňa opýtal, či otec prijal na smrtelňí posteli posledňí pomazáňí. A že ket né, pochovat ho pré nemože. Ríkám, a gde ste byly Vy ket umíral?! Mohél vám na téj lavičce vyhovjet!! Nedal si povidat, jak scholastický katechéta, a ftedy mňa napadla (odchovaného týma leňinskýma princípama) spásonosná myšlenka, ket sem si spomenul, že otec dúhé roky udržoval písemňí styk se svojim spolužákem, významňím to hodnostárem ve Vatikáňe. Zbjehel sem dom a obratem sa vráťil, abych túto korešpodenciju mňíchovi ukázal. S fleku cúvel, prehodnoťil otcovu víru, a otec byl kresťansky pochovaný. Pýtám sa, čím sa tento Boží človíček svojim správaňím líšil ot ideologicky zblbnutých komunistických funkcionárú a funkcionárkú? * Ešte malé odbočenie na okraj: Za komunistú sa méno Štefan nemohlo oslavovat na Vánoce, byl to ukameňovaný mučeňík, ale v augusťe, na výročí Štefana - uherského krála. Feudál byl menší zlo jak vjěrící kresťan. Ket fčil slávime naše ména v rodziňe, napadlo mi takého poďekováňí: V živote to nevie nik, či si kráľ, či mučeník. V srdci nosíš jedno druhé, chceš len „málo“, šťastie púhe. Ďakujem za pekné slová, celý svet sa do nich schoval. * Aj pod vplyvom návalu brakových filmov americkej proveniencie za ostatné obdobie po revolúcii, v ktorých sa skoro každú minútu objaví: „I love You!“, „I love You, too!“, začal som byť mierne alergický na sprofanované vyznanie lásky: „Milujem ťa!“. Toto vyznanie patrí, si myslím, do veľmi intímnej sféry zaľúbenej dvojice a nie na verejnosť, pretože predsa normálne býva spojené aj s erotickými zážitkami. A tak cez prizmu tejto interpretácie mi vôbec nejde do hlavy kresťanské vyznanie lásky voči Bohu, voči Ježišovi, Panne Márii, svätým... Vyjadrenie úcty, obdivu, vážnosti, pokory, slávy..., to áno, ale ľudská telesná láska. V zmysle ´netelesna´ ja viem mať rád, svoje deti, súrodencov, rodičov, vnukov, najbližšiu rodinu, dobrého priateľa (aj straníckeho šéfa Kima), ale Pána Boha milovať neviem. A už vôbec nie každého blížneho svojho. Tam som, žiaľ, nedospel. Napriek tomu Pána Boha nosím vo viere v srdci a v duši v najhlbšej úcte. Asi pre každého človeka na piedestáli vďaky a úcty stojí jeho matka, ktorá mu dala život. Neviem, či ste si všimli, ale Pán Ježiš svoju matku nazýva, volá: Žena! Tomu môžem rozumieť hádam tak, že keď sa tvorili základné cirkevné texty, vo svete a spoločenstve dominantných mužov Mariánsky kult nemal svoje miesto. A taktiež možno zachovanie prenosu nemalého a nerozdrobovaného majetku výlučne po mužskej línii, čomu mohol dopomáhať aj zmienený celibát. Napriek tomu pre mňa je veľkou záhadou, že existuje veľa doložených zjavení Panny Márie, no o podobnom zjavení Pána Ježiša od jeho smrti veru neviem. Doteraz som nestretol teológa, ktorý by mi dal zrozumiteľné vysvetlenie. Ja za tým cítim istý signál, ktorému doteraz nerozumiem. Mal som tú česť navštíviť Golgotu. Miesto je obsypané cirkvami, ktoré akoby súperili o svoje ovečky. Rad návštevníkov, klaňajúci sa domnelému miestu ukrižovania, sa pomaly posúval, predo mnou každý človek sa k diere po kríži poklonil a pobozkal ju. Ja z trucu, naštvaný z dojmu tej „náboženskej komercie“ just nie. Dozorujúci kňaz ma napomenul. Pozrel som sa mu do očí, ukázal na interiér chrámu, skonštatoval, že tu už Pán Ježiš dávno nie je a v tichosti som sa pobral preč. Na Jordánskej strane rieky Jordán pravdepodobne objavili nové miesto krstov sv. Jána. V čase mojej návštevy tam už začali vyrastať ako huby po daždi svätostánky mnohých cirkví, len aby neprišli ani o jednu ovečku. No a táto „výkladná“ komercia, ktorá je samozrejme do istej miery všade nevyhnutná, mňa u poctivej cirkvi vyrušovala a vyrušuje ( viem, som naivný). No a čo potom princíp odpustkov! Známy je názor Mordechaja Marxa, ktorý vraví, že náboženstvo je ópium ľudstva. Barlička, s ktorou sa slaboch, chorý, neistý vo svojich životných problémoch a trabloch podopiera. Praktizujúcich cirkevníkov je veľa, ale koľkí z nich majú dar skutočnej viery? Koľkí z nich sa usilujú v živote poctivo aplikovať kresťanské zásady? Ja sa domnievam, že ide o nízke percento šťastlivcov. No a preto možno moje pochybnosti, otázky, úvahy (snažím sa ich klásť s pokorou) sú pre moju vieru menej škodlivé ako inštitucionálny nabubrelý cirkus mnohých z nás a okolo nás. Chodiť na spoveď je základná povinnosť veriaceho kresťana. Hej, lenže aký hriech si mám vymyslieť, aby to stálo za to a aby som zbytočne nemárnil čas spovedníka? Naozaj sa snažím žiť poctivo so svojimi bežnými hriechmi (hmm, možno 9 z 10 "bežných hriechov" máte aj vy, a možno to vlastne ani žiadne hriechy niesú, len cirkev tvrdí, a ktoré asi ani nestoja za zmienku), a svoje skutočné problémy riešim vo výsostne súkromnej diskusii–modlitbe, v tichu a samote, len s Pánom Bohom, a to málokedy v chráme Božom. A aj to tak, že prosím hlavne o silu a zdravie, a to nielen pre seba. Lebo asi stále platí (dúfam!), že: „Človeče, pomôž si sám, aj Pán Boh ti pomôže!“ No a čo záverom mojej verejnej otvorenej spovedi? Asi už ani nič. dedo Pejo
* The Ten Commandments: ... Thou shalt not covet (neighbour's wife) |
