MUDr. Milan NAGY knihy :)  books

Militaristická

                Mjěl sem o kúsek staršího bratranca Lacka V., kerý žel eště jak mladý lekár zahynul pri autohaváriji.  Stretávali sme sa len na prázdňinách, protože býval kdesy pri Levicách. A predmjětem mojěho etrémňího zájmu a téš zívisťi byl jeho poplašňák. Šest  pecek, ran jak z děla mňa f tú dobu tak desetročňího chalana fascinovalo a hypnotizovalo. Strašně sem ho oň ováďal. Já sem mjěl jak proťihodnotu po starečkovi Veselském naozajstnú historickú bambitku s perkusňím zapalováňím a s rozšíreným úsťím hlavně (presně takú, jakú nosil vychýrený zbojňík Sarka Farka). Sice byl to zjevný nepomjěr  hodnot  histórije kontra súčasnosťi, no mňa to ňijako neoslovovalo. Túžba byla silnější.

Lacka - poplašňák  - Pejo

           Aj sa stalo. Múj neobchodňí duch sa projevil uš ftedy, lebo po skončeňí prázdňin si Lacka odnésel do Levic bambitku aj poplašňák, s tým, že po ratifikáciji našeho biznisu jeho mamú mi poplašňák okamžitě pošle poštú. Ubíhal čas a poštár furt okrem výzef na zaplatěňí čehokolvjěk ňic neprinášal. Tak sem mu začal vypisovat ot prvej, druhej, treťí upomínky, potem prosby aš po vyhrášky, Bohužel  bes úspjěchu. No a jeden deň došla veliká krabica a v ňí v mnoho papíroch zabalená moja púvodňí bambitka bes sprúvodňího textu. Ftedy eště pošta balíky neskenovala. Zdá sa, že „strana a vláda (jěho mama byla úspjěšňí komunistka a precedkyňa družstva, teda místňí šajba)“ v Levicách razantně zakročila a prerušila mojě militaristické sny.  Kde však skončili múj neúročný smútek a bambitka dnes uš veru nevím. O trochu neskúr, tak v devátéj trídě, sa mi múj poplašňákový sen splňil. Išlo o unikát, bubénkový revolver na poplašňáky, kerý sem mněl požičaný na dlchší čas, ale uš nespomenu ot keho. Na fotce je  náš trídňí učitel Štefan H., kerého sme mjěli velice ráďi, hlavně pro jeho pochopeňí.

V ruce revolver

                Samostaňí zbrojárskú kapitolu tvorí vzduchofka, kerú múj otec kúpil proťi škorcom, či drozdom, kerí schuťi ládovali jěho hrozno na okrasných pergolách jěho pýchy, záhradky v anglicko-francúském štýli,  jak často ríkával a zdúrazňoval. V jědném okamžiku dobjěhel dom, zachváťil mňa asi tak 9-10 ročňího chalana a do ruky mi vrazil tú vražednú zbraň, ukázal na škorca a prikázal pálit. Pamatám si jak sem zodpovjědně míril a škorca sem trefil. S trepotajícíma krídlama dopadel na zem a po chvíli mykáňá bylo po něm. Od lútosťi aj po mně, neubráňil sem sa opravdickému smútku a slzám.  Tak skončila moja prvňí naozajstňí  trefa. Neskúr sem í ale došel na chuť, napríklad takúto lotrovinú. Naša strecha mjěla otevírací skleněné vjetrací okénka, kerých pootevríťí sa dalo nastavit jednoduchým mechanizmem vzpjěry se západkú.  Pochopitelně do tmavej strechy ces škvíru akurátně málo pootevrítého okénka preňikalo málo svjětla a ergo kladífko dovňútra nemohlo byt viďět. Aňi strelca. Oproti nám na dvori naši cigánskí spoluobčané  chovali parádňí húsky, keré sa vjěčně promenádovali po dvori. No a ces plot s teho okénka zvrchu ich bylo možné pohodlně nerušeně pozorovat a jak cvičený snajpr z opory vzduchofkú aj zamírit.  Husy byly pýchú starého pána, kerý ich kŕmil a staral sa o ně. Pro mňa,  nezbedňíka byli ale perfektňím terčem. Diabolka husté pevné pérí husy neprebila, zato ale pri zásahu husička hlasito zagágala a poskočila a utekala s mávajícima krídlama téš gágajíc kadě tadě. Dědko okamžitě vybjěhel na dvúr, ňic neviděl a netušil, já, malý grázlík zato všecko, chvílu počkal, ňic sa neďílo, tak starý pán zalézel. No a toto sa opakovalo vícej krát. Fascinovali mňa ty dynamické zásahy se zvukovýma efektama, na keré nebylo treba dalekohled aňi papírový terč. O tejto aktivitě sem sa bál komukolvjěk povidat, priznávám sa verejně prvý krát aš fčil. Ubjěhlo víc jak 50 rokú, proto dúfam, že je to uš premlčané, lebo aňi nejsú svjědci aňi opérené objěťi mojěho zločinu, keré isto istě naši suseďi schuti dávo zedli. Mimochodem, starý pán byl dědko známého hudebňíka a spjěváka Antoňína G.

Trýzňitelka ftákú, za opaskem ten revolver

           Ach, Ježišku na kríšku, u starečka sem našel f krabici  staré ostré náboje eště s prvňí svjětovej vojny. Ňic  lepší nás  s mojim kamarádem Drmolem nenapadlo jak u nás na dvori založit rádňí ohňíček a do uhlíkovej žeravej  pahreby týchto pár nábojú hodit a s údivem čekat. Ten ohňostroj co nastal, jak rozhodilo a rozmetalo pahrebu po celém dvori sme naozaj  nepredpokladali a nečekali. Eště že nás pri tem nigdo neviďel a že všeci Anděli strážňí zabezpečili trajektórije strel a nábojňic mimo našich těl.

            Ach Bože, co to enem bylo za období? Strílaňí do žab, vrabcú, koček, do šeckého, co sa hýbe, jak fčil nadržaňí obyčajňí polovňíci, ket ponuka polovňích revírú výrazne podlézá dopyt. Že by aj tento feudálňí jaf byl následkem súkromňího vlastňíctva? Mám vlastňí skúsenosť, proto sem si dovolil vjěc tak konštatovat. Ket mi eště slúžila kondícija, jězďil sem po pridunajských hrázách na bicáku. Hrázu sem spomenul v povídce o mojich psíkoch a určitě ju spomenu eště v dalších súvislosťách. No a vracajíc sa s Gabčíkova mezi hrázú a inundačným kanálem postupoval front. Pohon ozbrojených nadržancú o počte asi 40 polovňíkú týmto pásem širokým asi, co já vím, 150 – 200 metrú, hnal tak ze pjět, šest bažantú a zajícú. No a tejto nevídanej presily sa rozhodel jeden bažant uňiknút, vyletěl a zamíril si to rovno na mňa na hrázu. Neuvjěríte, ale ten nadržaný blbec vystrelil a broky zahvízdali nad  mojú hlavú. F tú ranu sem byl na zemi aj s bicákem. No a ket front prešel, zavolal sem manželke, že útok sem v psychickém aj telesňím zdraví prežil, nepamatám si jak ten bažant. F temto raňím kapitalizmjě sem zažil aj inačí extrém. Banda zbohatlíkú bes členstva v konkrétňím polovňím revíry, kerá si mohla dovolit strelbu za peňíze bes jakejkolvjěk starostlivosťi skutečňího ňimróda a milovňíka prírody, si objědnala taký feudálňí lov, ket z vykopaných jám chlapi s krabic vyhazovali do luftu úbohé bažanty  ve voliérách vypjěstované (proto aňi f podstatě nevjěděli porádně létat) a títo magori do ňich prali s brokovňic. Syn tam byl pozvaný jak hosť na neskorší pohostěňí a já sem byl pozvaný mojim synem. Na múj apel sme sa zbalili a tento masakr opustili a ňigdy vícej sme sa takejto devastácie nezúčastňili.

            Dalo sa súhlasit s názorem, že pobyt na základňí vojenskej prezenčňí službjě za socíku byl stratěný čas. Bráňit  vlasť nás tam vjěčšinú nenaučili, jednalo sa hraňím sa na vojákú o kamufláže, podvody a Potěmkinove děďiny. Preca ale jeden draho vykúpený dúležitý význam pro každého mládenca to mjělo. Totiš každý chlapec sa tam stretel s takú absurditú, blbosťú, poňížeňím a útrapama duše aj těla, že tyto nedobrovolně získané skúsenosťi sa mu neskúr v reálňím životě tisíckrát zešli. A jaké kamufláže? Ket došel čas prevjérek, ku príkladu streleckých, nebylo možné nesplňit na výtečnú, protože lampasáci by potem nemjěli od strany a vlády všelijaké požitky a výhody. A proto sa urobilo všecko, aj to, co neurobila puška, urobila tuška. V mojěm prípade na rotě ale né. Mjěli sme ostré strelby s tanku T54 s redukovanej hlavně dvacítky (do hlavně prúmjěru 100 milimetrú sa vložila užší hlaveň s prúmjěrem 20 mm, bylo to bespečnější aj ekonomickejší, ale šlupky do obrofského železobetónového terču to byly aj tak). A ket na tréningu pred prevjěrkama velitel zisťil, že já trefím ve spolupráci se zamjěrovací optikú vždycky, rozhodel, že na ostrých sa pújdu f tanku skovat jak prvňí a potom to bude probíhat nasledovne:  vojáček skočí do tanku, já strelím a trefím, on vyskočí, dobjěhne další a tak dokola. Rota má tri čaty, čata tri družstva, družstvo f prúmjěri dvanást  chlapú?, víte co to je ostrých petelic s tanku. Vlastně aš pri písaňí týchto rátkú mi došlo, že proč mi celý život píská v ušách a su mírně nahluchlý.

            Je svatá pravda, že výstrel z hlavně uš ňikedy nevráťíš. Na tejto vojně sem rás dozoroval jakési braňí cvičeňí pionírú, na kerém sa konala aj strelba z malorážek. Po skončeňí streleb tymato děckama sem poctivo kontroloval malorážky aj ranú istoty. A zrazu jednej bác, chlapec ju nechal nabitú. Pri tejto spomínke eště furt mi naskakuje husí koža.

            Došla podňikatelská doba a s ňú taký princíp, že každý chcel mjět najdrahší, najrýchlejší super auto, vrtulňík alebo dokonca létat s bojingem, no a  pot záminkú osobňí ochrany zbraň, hlavně ale išlo o prezentáciu moci, sily, nadutosťi. V inej povídce sem spomínal malú dámskú otcovu Beretu ráže 6,35mm, také flusátko do ručičky, kerú sem na černo po otcovi aj s pár nábojama eště s druhej svjětovej vojny zděďil. Aj já sem chcel byt dúležitý a proto pištolka se mnú f kabeli chodila velice dlúhy čas a ketže jí nebylo potreba, tak zapadla aš na to najspodnější dno mojej tašky.  Ale jeden rás preca. Na Brezovej v podňiku bylo jedno dosť napjaté rokováňí, kedy né a né sa dohodnút s obchodným partnerem. Ve vrcholy dusnej atmosféry sem sa pokúsil zríďit luft, spomenul sem si na Beretu a s vážným dúležitým ksichtem sem ju s bleskama v očách vytáhel na stúl, že sa pod hrozbú tejto výkonej samonabíjací zbrane mosá dohodnút. Na múj nátlat sa protivňík enem víťazoslávně zachechtal, otevrel jěho kufrík a z něho vytáhel ale skutečně obrofský kolt snát ráže 0.45 cóla. Ftedy sa všeci zúčastněňí tehoto rokováňá ze srdca zasmíli, atmosféra sa uvolňila, sekretárka donésla čerstvo zemletú voňavučkú kávu a bylo po napjěťí a my sme sa dohodli. Co na to fčil povjěďá pacifisti, ket zbraně jednoznačně poslúžili  mírovému účelu?

            Je pravda pravdúcí, že s túto zbraněčkú mi hrozil snát najvjěčší prúser mojěho života. Jak sem spomínal, dávno sem na tento minikvér zapomněl a vláčil ho ze sebú na všecky pracovňí aktivity v kabeli. Nepovím kerému, ale išli sme na pracovňí audienciu pánovi ministrovi. A tam osobňí kontrola ochrankú a ces ty pípající zárubně. Kabela ide bokem, do kerej sa policajt pro moje nevýslovné štěsťí poďíval iba letmo. Pištolka na černo (víte, co to je nedovolené ozbrojováňí!) a k temu eště k ústavňímu čiňitelovi, tak to by byla bomba a isto aj kriminál. Aš mňa zalél studený pot, ešťe že pri odchodě kontrola uš nebyla. Hnet ten deň sem nechal tento nebespečný kus železa kamarádem odborňíkem znehodnotit a zničit.

            Zbraně sú mi asi osudovo súděné. Búrali sme starú stodolu na pozemku, kde neskúr vyrostla chalupa, náš dnešňí domof. A zrazu bum, spadlo v mjěchovině zabalené cosi, co sa ukázalo jak flinta rakúskouherskej armády s prvňí svjětovej vojny eště v celkem zachovalem stavjě. Asi majitel si ju odložil na horší časy a vjěrím, že ket neskolila žádného neprítela z radu Srbú, Rusú, Francúzú, ..., tak určitě několik záhoráckých srncú, jeleňú a dzivočákú. Šak víte, že nepytlačí iba pospolitý lud, ale aj tí s polovňím lístkem. Jak ríkal múj kolega z Brezovej: „Pišta, víš že u nás sa polovňíci dožívajú aj tristo roky?“ „Jak to?“ „ Odstrel zvjěri majú na príděl z času na čas hospodárem za odmněnu, no podla velikého počtu  trofejí, keré majú vypreparované a zavjěsené na sténách súdím...“ Túto zbraň sme nechali zreštaurovat a syn ju prodal zbjěratelovi do Rakúska za slušné peňíze.

            Ríká sa, že chlap je od prírody a prirodzeňá lovec a samec. V mojem vjěku, ket uš, tak jakýs takýs iba len lovec. Na staré kolená sem si urobil zbroják a dal sa kvázi na športovú brokovú strelbu. Ftedy sa nám darilo, byly sme podňikatelé horenose, „mjěli sme na to“ a vešlo nám to rychlo pot kožu. Vyprávjal sa taký nafúkanecký  ftip, že čím vjěčší podňikatel, tým s menší gulkú, loptičkú relaxuje: „Manželka prvňího sa chválí, že jějí muž hádže bowlingo vé gule, druhá ríká, to ňic múj Alinek hraje tenis a tá treťí víťazoslávně zakontruje, ten múj hraje golf!“ No a tak já sem sa proto dal strílat s brokama o prúmjěri 2,4 mm na letící asfaltové terče, disky, kerým sme proti vúli zelených a ochranárú ríkali, že na holuby. Moja obchodňí  partnerka pani Ľuba P. z Rakúska, púvodem Slovenka (kdebych já mohel robit kšefty v němčine?) to čula a s odstupem času sa mňa pýtá, v omyly, že já sú snát polovňíkem, že kedy jí donesu nějaký ten úlovek, nějakú tú ďivinu? Ríkám svjětácky: „Nou proublém, ale pokát já vím, tak asfaltový holub na žádňí spúsob moc dobre nechuťí...“

            Majíc téš aj devjětranový malorážkový revolver jakože na osobňí ochranu (proťi komu sice nevím, ale dobre) nebylo možné pri takej prevaze chlapú v roďině občas ho neprevjětrat u nás na chalupjě. Tak sme s vervú šili uš večer, šak víte aj pot fplyvem čeho, do papírových terčú. Aš ráno sme s velikým úďivem zisťili, že za terčama byl na zemi stočený obrofský bál vodovodňích plastových haďic, nachystaný na coskoré použití na rozvod vody na našem humně. Kolik prídavňích spojěk na gulkama prevŕtané haďice sme moseli neskúr použit radši aňi nechcu spomenút. A tak sem do budúcnosťi vymyslel také sklápjací terče v rúzných tvaroch (kruch, štverec, obdĺžňík, kosodĺžňík a podobně). Každý strelec vyfasoval určitý počet nábojú a vyhrál ten, kerý s tymato nábojama skolil najvíc terčú. Človjěk by čekal, že strelec si bude postupně vybírat terče od najlachších k najťažším. Prd makový, vjěčšina chlapú bes ohledu na náročnosť tvrdohlavjě najprf  strílala do terča v tvari tej, no ženskej šušule.

            Ale preca jeden krát sem konal v absolutňím súladem ze zákonem. Zbraň možeš použit ket sa jedná o nevyhnutnú obranu, ale né v silnější míri, neš je ten aj potenciálňí útok, jak to ale f tem stresi rýchlo a správně odhadnút) alebo v krajňí núzi. Na túto tému si urobil docentúru náš súčasňí šéf JUDr. Robert F. A já sem to použil. Totiš deň po skončeňí nájmu si bývalý nájemňík v našej nehnutelnosťi začal odmontovávat  také technické zhodnotěňí, na keré nemjěl navíc  aňi náš súhlas. Manželka ho upozorňila, že ide uš o náš majetek a že tam nemá po končeňí nájomnej zmluvy a protokolárňím odevzdaňí prostorú co pohledávat. Ňic nedbal, tak ho varovala druhý krát a ftedy sa na ňu vulgárně osopil. A to dožralo uš aj mňa, zebral sem ten revolver a považujúc ochranu svojeho za legálňí a teda jasnú krádež za krajňí núzu, na chlapa sem vytasil nabitú zbraň. Jasné, že sa lekel a že zavolá policajtú. Ríkám, v pohodě, lebo podla zákona je to bestak moja povinosť. Policajtská hlítka doletěla jak s nasoleným zadkem a začala asi osem hodinová tortúra. Mladí neskúseňí hoši mňa okamžitě odzbrojili a f podstatě mňa zajali, strážili a ode mňa sa na krok nehli. Hnet volali nadríďeným, trvalo hodnú chvílu kým došel zástupca riďitela OOPZ, neskúr aj sám riďitel. Dobjěhli aj kukláči a to uš sem si pomály balil zubňí kefku a čisté trenírky. Mněli s takéhoto prípadu rádňí vjětry, já téš, chvílama sem sa bál, či nepújde aj materiál. Mosel sem to isté opakovat každej novej príchozí policajtskej náfštěvjě. Múj zloděj detto. Aš nakonec, ket asi nevjěděli rozhodnút  co s tým, povolali špecialistu. Ten si to všecko odznova vypočul a zrazu po chvíli došel za mnú, vrátil mi zbraň a její doklady, ospravedlňil sa a vyjadril sa, že sem konal v súlade se zákonem  a opýtal sa mňa, či chcu podat  žalobu na zloděja. To sem odmítel, poděkoval sa, všetci príslušňíci mňa úctivo pozdravili a odešli. Asi ten policajňí čovjěk mněl rádňí právomoci a vjědomosťi, ket ho tak s fleku rešpektovali a já sem sa prevelice tešil nélen ze znalosťi aspoň jedného zákona, ale hlavně z teho, že su na slobodě a že nebručím v nějakej neprívjěťivjěj basy.

A aby ste vjěděli a viděli, že to nebylo celkem márné, tu je hodnotěňí mojej trefy najlepším strelcem svjěta Jozefem Göncim z jěho víťaznej pušky na strelňici v Jarovcách:

Tak lovu zdar, puf, puf!