MUDr. Milan NAGY knihy :)  books

POD LIPAMA

            Naša ulica v smjěri od Holíčského zámku nahore napravo končila takým čapatým lichobjěžňíkem, na kerém byli vysaděné staré krásné lipy, pod kerýma by rostla tráva, keby sme tam my nehrávali fotbal. Toto hriště od cesty dělila uš len škarpa, príkopa.  Z druhej strany vysoká murovaná těhlová stěnka s fortelně vyšpárovanýma škárama, se stĺpama na kerých byly betónové čepice a na ňich zamurované ostré železá v tvari kosáka smjěrujícím špičkú do záhrady OUNZ (Okresňí úrad národňího zdravjá) a na ňich natáhnutý ostnatý drát v dvoch, či troch radoch. Prelést do tejto zahrady byl problém, ale vylést s ňí eště vjěčší. Túto záhradu komunisti aj s velikú vilú znárodňili ňejakému „ Špankovi“ a v tem časi ju mjěla f prenájmě ňejaká súdruška proletárka, kerá v OUNZi robila posluhovačku a upratovačku.  A pod týmato lipama sa odehrávala naša mladosť a puberta.

            V príkopjě rostli nádherné rozbujněné lopúchy s obrovskýma listama, keré pohodlně skovali tam čupícího alebo ležícího chalana. Ňic lepší nás nenapadlo, jak sa rozdělit na dvjě bojové skupiny, nabrat do kapes plno né najmenších kameňú a zaujat bojové pozície. Jedňi za stromy, keré pri svojem vjěku holobradého výrostka skovali a ochráňili bes problému. Druhí zase f príkopjě. Tých ale chráňili len ty husté lopúchy a hlúbka príkopy . Začal boj a kameně létali jak ket kameňovali Svatého Štefana mučeňíka. Vječšinú bes zásahu živého cíla. F tem sem si všimel, že kameně proti mně létajú z jedného místa zákopu, potom prestáfka a asi o dva metre dálej sa lopúchové listy v škarpjě trošku trasú. Bylo to tak, že v druhej povídce o kamarádoch spomínaný Vladin L. pálil z jedného štandu a na druhém si chystal muníciu. Opáčil sem a hodil do místa traseňá. Zrázu tresk, vresk a obrovský nárek a krik. Trefil sem ho  naslepo takým neúročným šutrem rovno do čela tesně nad oko. Prúser jak mraky, krvi jak na jatkách a pán dochtor mjěl okamžitú robotu. Uš nevím kolko štichú to vydalo a téš uš nevím kolko buchancú a facek sem ot pána dochtora schytal já.

            Ket spomínám naozajstné chlapčenské boje, mezi velice zajímavé aj se zvukovýma efektama bylo metáňí gule  tak s prúmjěrem aj deset centimetrú z mokrého ílu napichnutého na pružnej léskovici. V Holíči robili nějakú kanalizáciju alebo vodovod a ílovitá zemina z vykopaných ryh nějaký čas ležala na hromadách. Pocity blaha víťaza spúsobovala taká trefa s palice švihem vymrštěnej gule, ket ste utekajúcího neprítela trefili direkt do chrbta, na kerém sa gula nádherně rosplácla na takú palacinku. A to bylo spojené s rajským duňivým zvukovým efektem vděka kinetickej energiji, kerá sa tú peckú pretvárala  na zmněnu tvaru hmoty, tuším sa ten sprúvodňí jav deformujících sa molekulových mrížek  volá akustická emisija.

            Túžbú každého chalana bylo mjět závodňícké kolo s baranama, se zadňí  prehazovačkú  minimálně s trojkolečkem a najlepší  s  prehazovačkú aj predňí. F tém časi Esku alebo lepší Favorit. Mjěl sem smolu, lebo múj otec, kerý jězdil pacientom aj na koli, mjěl ťašký pánský bicykl se štanglú, se širočajznýma balónovýma kolesama a blatňíkama a festovňím nosičem na zadu a ten mi požičával.  Každý normálňí chalan sa mosel za taký bicák velice hambit. Aj já, aš do času, ket sme vymysleli bojovú hru s fazulkovýma pištolama. Fungovalo to tak, že do štipca, klokně  sa do gumičky z duše kola na špagátku vložila fazulka, gumička sa natáhla a zavaďila o predňí hrebíček. Po stlačeňí klokně tach gumky vymrštil fazolku dopredu, jasné, ža balistika letu tvarovo né ideálňí fazolky byla nevyspatatelná. Sem tam sa ale nějaký ten zásach zdaril.  Vylepšená pištol byla dvojranofka, teda dvjě klokně vedla sebja. Lepší majstri si vyrobili na temto princípjě aj malé pušky, já sem dokonca vymyslel mechanizmus spúště kohútkem a pažbu sem vybil cvokama jak Inčučúna. Muníciju sme kradli v maminých komorách, o to bylo méněj fazulovej poléfky a tým méňej perličkových kúpelú ve vaňičkách, f kerých nás večer rodičé kúpávali.  No a ftedy podrostlo na významjě otcove kolo. Stala sa z něho pojízdní pevnosť , vojnová loď s ohromnú palebňí silú. Jeden na nosiči, jeden na štangli, další na riďítkách a já. Kolikpak žápadoněmečkejch šoudruhú to vešlo do obrněného transportéru? A týmto bicákem sme najížďali na obráncú hájících svoju pevnosť za nakládanýma sáhama dreva. Rodičé sa  aňi nečudovali proč na tých místách príšťí rok vyrostali samé fazule.  Nejsu si celkom istý, či to byla celkom neškodná zábava a či letící fazolka mjěla dosť energijě na vybiťí oka? Ale co, múj otec mi vyprávjal,  jak oňi puberťáci proti sebjě na kalváriji bojovali s podstatně silnějšíma a výkonějšíma prakama. Toto sme v našej partiji ňikedy neskúsili.

            Zato pot fplyvem Winetuovek tomahawky ano. Naozaj čepel z nabrúseného plechu mohla narobit vážnú šarapatu. Házali sme ich po sebjě v lesi za réčkú Valšú. Sem tam sa letící tomahawk  nádherně zasekel do stromu, za kerým sa kryl neprítelský Komanč.  Zázrak, že ket sme vyrostli, zostali nám všecky prsty, oči, zuby, uši, koža v celosťi a tak podobně.  Myslím, že proti temu vroděnému zvíracímu inštiktu bojovňíka a lovca stáli všeci Andělé strážňí.

            Naprík temu, že hrišče pod lipama nemjělo rozměry aňi tvar Marakány, v útoku nám bráňili asi tri, štyri lipy, keré roky rostli furt na tém istém místě a s pohladu našeho fotbalu dosť nevhodně, fotbal sme tam aj tak masťili skoro denodeně. Ftedy sme hrávali s takýma nafukovacíma gumovýma futbalkama s hračkárstva asi tak za dvjě - tri kačky. Často sa stávalo, že balón v zápali  boja preletěl do spomínanej zahrady. Ket paňi nájemkyňa byla tam, vyletěl naspátek okamžitě, ale preťatý kosákem. Ket né, záhrada byla nedobytná, tak na druhý deň. Spotreba habánú byla neúnosná a išlo nám to dosť do kapesňího.  Trebalo ťaškú finančňí situáciju naléhavo rešit. V raňích dobách naivňího socializmu byl zbjěr papíra, coby druhotnej suroviny mohutně organizovaný. Hlavně ve školách ve všeckých trídách sa porádali súťaže o najlepšího  zbjěratela. Blísko školy byla dokonca pristavená búda a kontajner s chlapem, kerý vážil a tríďil donesený zvázaný papír do balíkú a vystavoval potvrděňá se získanýma bodama. Asi nás ve školi špatně učili ten vstach k robotňíckej trídě, k společňímu majetku, k jěďinej straně a vládě, lebo, ket vypísali prvňí cenu, ozajstňí koženú nafukovací fotbalku, zapomněli sme na společenské zájmy a vymysleli sme plán súkromňí, nech nám je odpustěné lebo to byl plán kolektívňí, co bylo tenkrát v módě.   Obmezili sme prísun starého paíra do společňího a začali zbírat do vlastňího. No a do stredu balíka sme pribalovali ťihlu tak, aby velikosť balíka a jeho váha s ťihlú byli v dialektickej jednotě. Odnésli sme do zbjěru dostatek ťihel na to, aby sme tú fotbalku naozaj vyhráli. Pamatám si, že jějím spráfcem byl ustanovený kamarád Drmol, protože jěho tata kuťil súkromňík mjěl kompresor hoďící sa na nafukovaňí teho balóna. Jaký byl osud našej lopty, či jějí život ukončil srp (tentokrát bes klaďiva), uš fakt nevím. Druhý ekonomicky úspornější variant byl pozemňí hokej  s hokejkama s vlastně vyrobených bakulí a s handrovú loptičkú.  Alebo ket byla núza najvyšší, tak guličky  alebo kaménky  vyhazované  a chytané jednú rukú v rúzných stanovených kombinácijách. Moselo nám to stačit a aj stačilo.

            Po druhej svjětovej vojně okrem studenej vojny začala aj éra kozmonautiky. A tá nás inšpirovala k zajímavej zábavjě.  Predstafte si z celuloidového pravítka ulomený trojuholňík, zabalený do staňijólu a v jedném rošku urobená malá ďírka, čiže raketa s tryskú. Potem z drátu trojnoška s malú plošinkú na uložeňí rakety, pot kerú sa zapálila svíčka. Palivo rakety (celulojd) v istém okamžiku spontáňe vzbĺkel a vyvíjající sa spaliny, plyn, nemohli ňikam utéct len ces tú ďírku. Podla všeckých fyzikálňích zákonú, pokát sa staňiól tlakem spalin nevzdul alebo ho dokonca nerostrhlo, raketa odšartovala a krútivým špirálovytým pohybem efektně odstrelila se sípavým sprúvodným kvílivým zvukem a s dýmem s tryskového motora. Nádhera. Neríkajíc, že jak sme sa pritem  zdonalovali v lepším poznáňí fyzikálňích zákonú. Vedlajší nežádúci efekt byla ale slušná spotreba školských lineárú. A ket sme u tej pyrotechniky, tak klúč  se stredovú dírkú (ná jak fčil dózické klúče) do kerej sa strkal hrebík se zatupenú špičkú, téš nebyl márný špás. Klúč a hrebík byly spolem uvázané na jedném špagátku vhodnej hrúbky a dlúšky, empiricky zistěnej vytrvalým tréningem. Do ďírky sa nasypala rozdrvená zápalňí zmjěs získaná z hlaviček sirek, zasunul sa klinec  a cvičeným rýchlym pohybem tresk túto sústavú hlavičkú klinca o pevnú podlošku (stěnu, betón, dlaždice a tak podobně).  Odmněnú byla ohlušijící rana. Ket pyrotechnik, kerému s jídlem rostla chuť, prehnal dávku fosforu a síry, po výbuchu klúč rostrhlo, že na konci vypadal  jak víchricú odlomená suchá halus stromu alebo jak čírová šťica známeho fotbalistu Hamšíka. A tak postupně v našich domácnosťách chýbali z vjěčšiny dverí, skriňí, skrinek a šuflíkú v zámkoch klúče, co evidentně prispívalo k temu, že sme vyrostali v otevrítéj společnosťi.

            Tesklivú jesenňí atmosféru pod lipama dokreslovali duňáky, keré sme robili s napadaného lipového lísťá (cigarety z ňeho nechutili,  prostě Lipy to nebyli), oheň a teplo z něho nás pritahovali jak osy sladké hňiličky, smrad, kerý sa usídlil k nevúli našich mam v našem oblečeňí,  uš méň.

             Naostatek sa priznám, že múj životňí prvňí, ozajstňí, silný, nepančovaný a nefalšovaný erotický zážitek tak, že dofčilkaj  pri jeho spomínke spod lip, cíťím to známé štěklivé chvjěňí tam, šak víte, gde treba, sa uďíl právjě pod lipama . Jak uš bylo povidané, f tej budovjě OUNZ byli zubári ze sestričkama a zároveň aj zubňí technici. Pred túto budovú byla lavička, na kerej sme s chalanama často sedávali, kecali, sňili, plánovali, po zápasi oddychovali. No a tam pracoval aj zubňí technik Marťin S. se svojú ženú sestričkú,  kerí po robotě jězdili dom na takej starej motorke, péráku myslím. Pán Marťin si sedel jak prvňí, držal stabilitu motorky a paňi Efka sa ho chytila za ramena, jednu nohu na stupátko, druhú prehoďit ces sic a sednút na zadňí sedadlo.  No a tá milisekunda zdvihnutej nošky poodhalila rovno proti mně, seďícího na lavičke zvjědafca, né právjě f tej dobjě najtěsnější gaťky a celkom slušný náznak  teho fúzatého ženského zázraku pod ňima.  Oňi ňic netušíc otfrčali a já sa s tých mrákot probírám dofčilkaj.

            Aš sa preberu, napíšu další povídku.